S Michalem Prokopem nejen o bigbítu… (2. část)

Ve středu 12. července vystoupí na zahrádce U Palce jedna z legend české rockové hudby Michal Prokop se skupinou Framus Five. Před svým tišnovským koncertem nám zpěvák poskytl rozsáhlé interview, jehož první část jsme zveřejnili v minulém čísle a dnes přinášíme jeho dokončení…

V časech nepřejících bigbítu jste vedle angažmá v Semaforu účinkoval i v koncertních pořadech Evy Pilarové či Hany Zagorové. Vaše singly z těch časů se zatím nedočkaly digitální reedice, což sice u většiny z nich není velká škoda, ale přesto si myslím, že některé z nich by stálo za to znovu vydat. Mám na mysli třeba Spáleného písničku Telefon mlčí, Zaklínám z repertoáru Les Humphries Singers – a asi by se našly i další…

Myslím, že jste vybral správně, možná bych doplnil ještě B stranu singlu Zaklínám, kde je moje písnička s textem Ladislava Kopeckého Píseň kolovrátků. Zajímavé jako rarita je, že na obou stranách toho singlu na kytaru v kapele kombinované z Orchestru Karla Vágnera a skupiny Franty Čecha hraje Olda Říha, ještě než zahájil svou hvězdnou kariéru s Katapultem. Ale obecně moje singlová produkce z té doby za reedici nestojí.

Další nezdokumentovanou kapitolou Vaší kariéry je polovina sedmdesátých let. Zpíval jste s jazzrockovým Mahagonem a krátce pak existovala podobně zaměřená kapela Profanohagha. Můžete zavzpomínat na toto období, z něhož zřejmě rovněž nejsou k dispozici žádné archivní audiozáznamy?

Bylo to hledání ztracené tváře, pokusy, abych aspoň občas cítil na jevišti, že moje zpívání má smysl. Živil jsem se jinde, s Mahagonem to bylo pár vystoupení v klubech a na jazzových festivalech, kluci o deset let mladší hráli skvěle, ale oni studovali a já měl rodinu, kterou jsem musel živit, a tak to byl opravdu jen koníček. Pak se rozdělili, já jsem s některými z nich vytvořil jazzrockovou formaci Profanohagha (což byla zkratka z našich přijmení – Prokop, Faukner, Noha, Hála, Ghali), zkoušeli jsme jazzrock zpívaný, např. na básně z Erbenovy Kytice, ale nějak se to nedařilo, vyjeli jsme na turné do Polska s anglickou glamrockovou kapelou The Mud, to spolu nefungovalo, a skončilo to rychle. Žádné nahrávky z té doby neexistují, LP Mahagonu pochází z doby, kdy už jsem s nimi nebyl. Musel jsem dospět k názoru, že tyhle polopokusy nemají smysl, že musím do toho jít naplno a obnovit svou kapelu, tedy Framus Five (vlastně v té době Framus 5, z pochopitelných důvodů – byla to doba Modrého Efektu, Zelenáčů, Plavců, žádné anglické názvy!).

První obnovený Framus měl s tím původním styčné body v podobě některých členů, jako byli Ivan Trnka nebo Miki Bláha. Pak dostal Mišík zákaz vystupování a po Vašem boku se objevilo prakticky celé jeho tehdejší ETC… Jak to Vladimír nesl tehdy a jak se na to oba díváte dnes s odstupem let?

Jsou mýty, které můžete vyvracet desítky let, ale stejně se budou vracet. Kolej Yesterday jsme dali dohromady a i natočili v sestavě, v níž z ETC… byl pouze a jedině Honza Hrubý! Tak jsme to i hráli celou další sezónu. Teprve poté, když odešel klávesista Honza Kolář po absolutoriu HAMU na vojnu, přišli do kapely další dva hráči, kteří bývali členy ETC…, i když oba v té době už rok hráli každý jinde. Jirka Veselý s popovým Golemem, Kulich – Petr Pokorný s Country Beatem. A tohle trvalo zase jen jednu sezónu. Pak přišli jiní muzikanti, mezi nimi byl taky jeden, který byl v době Mišíkova zákazu v ETC…, tedy Vašek Veselý. Zajímavé je, že když kluci odcházeli z Framusu, k Mišíkovi, který mezitím už opět kapelu mohl obnovit, šel zpátky jen Honza Hrubý, který teď už mnoho let zase hraje u nás. Na Vláďovy pocity se musíte zeptat jeho, dovedu pochopit, že mu v té době juchej nebylo. Já za sebe mohu říci, že naše vztahy jsou velmi dobré, známe se po celou dobu našeho „paralelního běhu“ českým bigbítem, i když naše cesty byly občas hodně různé.

Po listopadu 1989 jste se pustil do politiky a na rozdíl od dalších umělců, kteří také nakrátko zasedli v parlamentu, jste v ní vydržel velmi dlouho. Co Vás k ní takovou dobu přitahovalo a proč jste z ní naopak přece jen odešel?

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. Je to téma na samostatný obsáhlý rozhovor, ale abych se pokusil postihnout smysl vaší otázky stručně: Mne vždycky zajímala historie, vztahy, systémy a principy fungování společnosti a státu. Pochopil jsem, že politika je profese, a chtěl jsem se ji naučit, protože jsem byl ve věku, kdy jsem měl pocit, že člověk má v životě zkusit i něco jiného, pokud se na to cítí. A tak jsem tam zůstal skoro deset let. Ale zároveň jsem jako každý zodpovědný politik musel neustále řešit základní konflikt mezi dvěma loajalitami. Loajalitou k principům a loajalitou ke straně, k níž patřím. A to je po čertech těžká věc, každý má ten práh loajality nastaven jinak. A přitom jsem pochopil, že bez té strany politiku prakticky dělat nelze. Takže jsem odešel, když už jsem cítil, že problémy strany začínají přesahovat problémy společnosti, ty principy, pro které jsem do politiky vstupoval. A tak je tomu i dnes. Nezměnil jsem své politické postoje, ale nehodlám se zabývat partajními mechanizmy.

Na ministerstvu kultury jste působil jako náměstek v časech Pavla Tigrida. Předpokládám, že spolupráce s takovou osobností patří k zajímavým údobím Vašeho života. Jak vzpomínáte na svého tehdejšího „nadřízeného“?

Rok před nástupem Pavla Tigrida byl ministrem můj vůbec první šéf v životě – Jindřich Kabát. Ten odstoupil a přišla legenda demokratické politiky, muž, jehož jméno jsme léta byli zvyklí slýchat s označením největšího belzebuba imperialistického pekla. Noblesní novinář, s úžasnou historií a taky aurou a charismatem. Náš příběh společně strávených dvou a půl let na ministerstvu je také samostatným tématem na rozhovor, nakonec nám to nedopadlo dobře, odešel jsem sám, ale z důvodů zcela pracovních, nikoli politických ani osobních. Však taky ve chvíli, kdy už jsme spolu nepracovali, dobré vztahy se vrátily. Moje máma mi říkala, když Tigrid nastupoval, važ si toho, budeš pracovat s někým, kdo zažil první republiku. A bylo to znát.

Dlouhou dobu jste se objevoval na televizní obrazovce jako moderátor vlastních pořadů pojmenovaných po Vašich písničkách. Nejprve to bylo na Primě v cyklu Nic ve zlým, nic v dobrým, pak přišlo 14 let s Českou televizí v baru Krásný ztráty. Naplňovala Vás tato činnost podobně silně jako hudba? Čím jiným než právě zpívání a koncertování?

Tak silně jako hudba mě nenaplňovalo nikdy nic. Ale televizní potkávání se s hosty bylo úžasně zajímavé, byla to svého druhu jednak opět kreativní práce, jednak to byla jakási spojnice mezi mnou a tou mou minulou veřejnou činností. A taky jsem se tam potkal s tolika lidmi, které bych třeba nikdy jinak neměl šanci potkat. Bylo to nádherné.

Pod stejným jménem Krásný ztráty jste vloni uspořádal na hradě Loket festival u příležitosti svých sedmdesátin a „pro velký úspěch“ akce pokračuje druhým ročníkem i letos, pro změnu na Konopišti, prakticky hned po skončení tišnovského koncertu. Na jaké účinkující se můžeme v tomto charismatickém prostředí těšit?

Ten festival by měl vždycky zprostředkovávat nějaká setkávání. Jednak samozřejmě muziky s publikem, ale taky jednotlivých muzikantských projektů mezi sebou, generačně i mezigeneračně. Proto ten název, který jsme tomu dali podle televizní talk show záměrně. A proto tu dramaturgii děláme s Davidem Gaydečkou, mým promotérem a jeho týmem nikoli tak, že seženeme pokud možno největší jména z těch, co mají zrovna čas, ale chceme tomu dát nějakou společnou linku. Vloni to byla třeba především šedesátá léta, hudební kořeny nás, co z té generace ještě hrajeme, a pak setkávání s těmi mlaďochy. To bude letos samozřejmě taky, ale vedle toho půjde tentokrát spíš o generaci, kterou profilovala léta osmdesátá, tedy tak trochu přeneseně to, čemu bolševik trefně říkal „nová vlna se starým obsahem“. Mezi nimi budou i velká jména – Michal Pavlíček, Visáči nebo Mňága a Žďorp… A pak tam budou ten první den projekty jednotlivých členů Framus Five – Kukulín, Blues Band, Yo Yo Band, a já se pokusím mezi tím různě lítat a občas se připojovat. Samozřejmě taky zahrajeme v obou sestavách, jak s Framus Five, tak v triu s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým. No a přesný program najde každý na www.festivalkrasnyztraty.cz.

Děkuji za rozhovor a do budoucích let přeji pevné zdraví a stále hodně radosti z dobré hudby.

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: osobní archiv Michala Prokopa