ZASE O NEPOSLUŠNÝCH DĚTECH ? … NE ! O RODIČÍCH !

Mnozí z těch, co si v minulém čísle přečetli moji glosu o ratolestech „zlobících“ na tišnovském náměstí při hudebním programu Svatováclavských hodů, se možná mylně domnívají, že nemám rád děti, ačkoliv je tomu úplně naopak. Jestliže se však stejní čtenáři začtou i do následujících řádků, budu je o tom asi přesvědčovat už dost těžko, přestože těmi, na něž se znovu a opakovaně zlobím, nejsou vůbec děti, nýbrž jen a jen jejich rodiče…
V pátek 28. října jsem se v obřadní síni tišnovské radnice zúčastnil slavnostního aktu, na němž byly třem osobnostem udělovány Ceny města Tišnova za rok 2016 a v případě pana Aloise Řezáče, nejčastěji zvoleného starosty v celé zdejší historii, šlo dokonce o titul čestný občan in memoriam. Velmi citlivě zvolený program, ať už mám na mysli charakter průvodního slova PhDr. Ireny Ochrymčukové, promítaný film o přivítání prezidenta Masaryka na tišnovském náměstí v roce 1928 nebo hudební vstupy loutnisty Marka Kubáta a sopranistky Zuzany Černé, měl ve finále jednu nezamýšlenou a pro mnohé dost zásadní kaňku: byl výrazně rušen pláčem a jinými zvukovými „efekty“ přítomných (více než) malých dětí.
Představte si, že se z různých koutů republiky sjedou ve dvojciferném počtu rodinní příslušníci čtyř generací, aby jedinkrát za celý život touto formou uctili památku svého předka, který je po mnoha desetiletích konečně doceněn za svou celoživotní práci pro město, a pak ani neslyší, jakými slovy na jeho počest je tento akt doprovázen, protože do slavnostního projevu postupně pláčou a křičí přítomné dětičky. Jakmile se jedno na chvíli utiší, spustí další… A jejich rodiče či momentální opatrovníci jsou ještě s prominutím takoví „inteligenti“, že s dítětem v náručí v té chvíli nezmizí až někam ven před radnici, nýbrž řeknou jen „pšššt“ nebo se nanejvýš přesunou do chodby, kde se pláč podstatně více rozléhá a odkud vniká otevřenými dveřmi do obřadní síně v ještě horší podobě než před tím.
Naprosto nechápu, proč s sebou lidé na podobné akce berou takto malé děti, které při nejlepší vůli nemohou být schopny po dobu dlouhých desítek minut vydržet v klidu. Dětičky – nikoliv v předškolním, nýbrž doslova v „předškolkovém“ věku – z dění v sále stejně absolutně nic nemají a „zásluhou“ jejich doprovodu z něho pak téměř nic nemají ani ostatní přítomní dospělí. V okamžitém rozhořčení jsem hned po skončení programu vyzýval dnes již bývalého místostarostu Komprse, aby při nejbližší podobné příležitosti bylo na pozvánku rovnou umístěno upozornění, že účastníci s sebou nemají brát děti mladší cca čtyř let, protože tyto prostě nebudou vpuštěny do sálu, aby nerušily program. Bylo mi řečeno, že „…to si nemůžeme dovolit, to se prostě musí nějak přečkat…“
Nemusí se to přečkávat. Jsem přesvědčen o naprostém opaku: že totiž podobné nepopulární zásahy jsou čím dál nutnější, aby úsilí vkládaná do přípravy různých náročných akcí mohla být optimálně zúročena a aby byl přítomným návštěvníkům nabídnut nerušený – možná také celoživotní – zážitek. Nemají-li dostatek přirozeného taktu někteří rodiče sami v sobě, přijde holt na řadu razantnější řešení. Nebo se budou v dolní zasedačce pro tyto případy zřizovat dočasné jesle a angažovat opatrovnice, aby bylo kam malé děti na dobu ceremoniálu „odkládat?“
Václav Seyfert
Foto: Michal Beneš