JAK JSEM SE POTKÁVAL S IVANEM HLASEM

Byla neděle 4. 11. 1979. Seděl jsem v hledišti pražské sportovní haly na Folimance, kolem mne se to prý hemžilo estébáky, což jsem tenkrát vůbec netušil, a na zelené hrací ploše se neodehrával žádný basketbalový zápas, nýbrž tu probíhaly Pražské jazzové dny. Konaly se podeváté a naposled, protože žádné další už režim pořádající Jazzové sekci nedovolil. Na improvizované pódium nastoupila trojice s názvem Ventyl Brothers a spustila svitu Tragický konec dovolené Emana Ventyla, směsici „srandovních“ písní, v nichž si ti pánové – ale to jsem tehdy taky ještě nevěděl – nehorázně utahovali z nevydařeného pokusu svého kolegy z Bluesberry Petra Introviče opustit přes Maďarsko republiku. Dva muzikanty jsem znal: za klávesami seděl šéf skupiny Combo FH Daniel Fikejz, ten dlouhovlasý s kytarou byl Ondřej Hejma, od něhož jsem v časopise Stadión čítával vyprávění z cesty do Nepálu, ale toho třetího, drobnějšího kytaristu s nepříliš znělým chlapeckým vokálem, jsem vnímal poprvé. Takové bylo moje premiérové setkání s Ivanem Hlasem.
O hanspaulské hudební scéně jsem tehdy neměl ani ponětí, a i kdybych měl, bylo by mi to k ničemu, protože se zdálo, že z Tišnova stejně není možné počínání amatérských muzikantů v jakési pražské čtvrti nijak sledovat. Vzápětí se ale ledy pohnuly: založili jsme v Tišnově „jazzklub“ a jako první kapelu jsme si na jaře 1981 pozvali již vzpomínané Bluesberry. Další kontakty Tišnováků s tamní komunitou pak proběhly beze mne, a to v podobě fotbalového „srandamače“ na louce na Červené Lhotě: mezi brankami vytvořenými z přebytečných oděvů či obuvi zápolila parta z Tišnova proti hanspaulským muzikantům, v jejichž řadách tehdy nastoupil nejen Ivan Hlas, ale i jeho žena Katka. Většina účastníků hrála naboso, pouze Introvič měl dres a kopačky. Jak zápas dopadl, to už dnes není vůbec podstatné, důležitým výsledkem navázaných kontaktů ale bylo, že 23. 4. 1983 se Ivan Hlas se svou skupinou Navi Papaya objevil na koncertě v tišnovském SZKP (Sdružený závodní klub pracujících). Přijela s nimi i dívčí předkapela Obludky, jejíž vystoupení jeden z mých známých nadšeně komentoval slovy: „Blbýho bigbítu už jsem slyšel mraky, ale aby ho hrály samý baby, to si teda užívám dneska prvně…“ Po skončení „oficiální produkce“ mi Pavel Fiala zvaný Bača (fanoušek sice tišnovský, ale napůl spíše už pražský, neboť měl mezi Obludkami slečnu, co se později stala jeho manželkou) jen tak mezi řečí oznámil, že si teď všichni ještě k někomu zajdou dokončit vydařený večer. Druhý den ráno jsem se vypravil na místo koncertu zkontrolovat, jestli je uklizeno, a hned za dveřmi jsem se zděsil: část sálu okupovala ležící a spící Navi Papaya, jinde se povalovaly různé Obludky a těžce se zvedající Bača mi s odzbrojujícím úsměvem sdělil: „Víš, Václave, my už jsme nakonec nikam nešli…“ „To vidím,“ stačil jsem jen odpovědět, „ale teď se rychle sbalte a vypadněte, protože za chvíli přijde paní Žáková prodávat lístky na dětské představení kina, a jestli Vás tady najde, tak máme s jazzklubem utrum.“ Takové bylo moje druhé setkání s Ivanem Hlasem.
Pak jsem nějaký čas s potěšením sledoval, jak se Ivan díky své muzice a kouzelným textům konečně dostává do povědomí širší veřejnosti. V roce 1985 patřila jeho nová kapela Nahlas na Vokalíze v pražské Lucerně k nejzajímavějším účinkujícím a dostala příležitost natočit album. Když jsem se pro ně nedlouho poté vypravil v Praze do prodejny Pantonu v Karlově ulici, stál za pultem sám Ivan a já se ho tehdy jen zeptal: „A ta vaše nová deska ještě nevyšla?“ To bylo moje třetí setkání s Ivanem Hlasem.
90. léta byla pro Ivana Hlase umělecky šťastným obdobím. Skoro by se chtělo říct, že se stal celebritou, kdyby se ovšem tomuto pofidérnímu označení právě jeho nátura naprosto nevzpírala. Za hudbu k filmu Šakalí léta získal Českého lva, jako nejlepší zpěvák (což je v jeho případě poněkud úsměvné) dostal dokonce cenu, které se tehdy ještě neříkalo Anděl, ale Gramy. Následovala řada dlouhohrajících desek, spolupráce s Ivanem Králem, herecká účast ve Smoljakově Studiu Láďa v dramatu s všeříkajícím názvem Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Vnímal jsem Ivanovo počínání s radostí a pravidelně, ale osobně jsme se míjeli.
Když mi bylo v roce 2010 dopřáno stát se na chvíli ředitelem zdejšího kulturního střediska, vymyslel jsem si koncertní cyklus Jen já a kytara, ve kterém jsem chtěl v neobvyklých sólových vystoupeních uvést i různé bigbíťáky. V hledáčku jsem měl také Ivana Hlase a vyrazil jsem dojednat jeho vystoupení na hrad Pernštejn, kde byl v červenci toho roku jedním z účinkujících festivalu Hradologie. V té době už sice hrál v triu s Norbi Kovácsem a Olinem Nejezchlebou, ale na hradě měl koncertovat s příležitostným Pokojovým triem, tvořeným ještě klavíristou Šlupkou Svěrákem a hráčem na saxofon Eduardem Kuhnem. Zubař Kuhn měl ale asi v ten den plnou ordinaci, takže na Pernštejn dorazil až ve chvíli, kdy Ivanův set téměř končil. „Jé, to je Eda, on nakonec přece jen přijel, pojď si teda s náma aspoň chvíli zahrát,“ všiml si Ivan nenápadného pána stojícího na kraji hlediště. Eda Kuhn vešel na pódium, připojil se v jediné poslední písničce a završil tím moje čtvrté setkání s Ivanem Hlasem.
V prosinci 2010 nadešel onen sjednaný koncertní den, jenže odpoledne mi zkroušený Ivan Hlas telefonoval, že se hrozně omlouvá, ale že večer nemůže přijet, neboť jeho žena měla autohavárii. Hned jsme domluvili náhradní termín na 8. 1. 2011, a to už se akce nejen konala, ale také se náramně vydařila. Po koncertě jsme poseděli v Kavárně U kina, povídali si o Ivanově nedávno vydané vzpomínkové knížce Za barevným sklem, která se místo toho klidně mohla jmenovat Malý hanspaulský Amarcord, a dlouze jsme řešili, jestli si Alžbětina Prknářová ve Foglarových Rychlých šípech skutečně říkala Haha Bimbi. Tohle páté setkání bylo jednoznačně nejvýživnější. Když jsem pak po čase vezl Ivanovi do Balbínovy poetické hospůdky záznam z jeho tišnovského vystoupení, měl jsem k CD vyrobený i obal a na něm kreslená Haha Bimbi v žádném případě nemohla chybět.
Příští setkání jsem naplánoval na červen 2014 a vymyslel jsem je velmi romanticky: Ivan koncertoval v Kunštátě, zorganizoval jsem tedy pěší rodinný výlet z nedaleké obce Strhaře do Kunštátu s tím, že v cíli si poslechneme na náměstí jeho vystoupení. Cestou jsme dvakrát zabloudili, museli se vždy několik kilometrů vracet (z toho jednou do ukrutného kopce), a když jsme se konečně přiblížili k místu činu, byla moje zchátralá tělesná i duševní schránka z té turistiky natolik grogy, že jsem místo bigbítu toužil už jen po návratu do domácího pelechu. Ivana jsem tehdy viděl pouze z okna autobusu, když jsme na zpáteční cestě projížděli kunštátským náměstím.
Začátkem letošního roku jsem přesvědčil brněnského publicistu Petra Gratiase, aby v rámci svého koncertního cyklu navazujícího na někdejší přednášky o historii domácí rockové hudby pozval na podzim právě Hlasovo trio, neboť „Ivan tu už hodně dlouho nehrál“. Vše se domluvilo tradičně do kulturního domu v Železném… A pak přišla čára přes rozpočet, když se Ivanova kapela nečekaně objevila už v dubnu v hospodě U Palce. Přišel jsem Ivana před akcí pozdravit; seděl u okna, popíjel červené víno a jako stárnoucí pánové jsme tentokrát probrali i všemožné choroby a neduhy našeho věku. Pak jsem si poslechl krásný koncert a přesvědčil se o tom, že jeho hudbu Tišnováci (a Železňáci) snesou za pár měsíců znovu, takže můžu potvrdit naplánovaný listopadový termín.
Ivan Hlas Trio přijíždí do Železného v čase, kdy se na trhu objevuje jeho nové album Krásnej dar. Nechte se v pátek 25. listopadu obdarovat i Vy: přijďte si poslechnout bezprostředního písničkáře se dvěma famózními instrumentalisty, pohlaďte si duše poetickými texty… Zkrátka si udělejte takový uvolněný večer, na který budete rádi vzpomínat. A nebojte se: malagelo Vám bude podáváno jen z pódia, v bufetu se pro Vás chystá něco mnohem lepšího…

Václav Seyfert, redaktor TN
Foto: obal nového CD Ivana Hlase