Devátý na světě

Tišnov odjakživa byl a dodnes stále je sportovní město. Hodně je tu už léta slyšet o tradičních míčových hrách, v městské radě dnes zasedají téměř samí bývalí sportovci, radnice podporuje mládežnické trenéry. Máme tu ale také řadu sportovců, o nichž se téměř neví, přestože jejich úspěchy jsou mnohdy podstatně cennější, než jakými se chlubí představitelé renomovaných odvětví. Proto nebude na škodu čas od času některého z nich představit. Zde je příběh jednoho z nich.
Nejúspěšnějším českým plavcem na letošní olympiádě byl Jan Micka, který obsadil 12. místo na 1 500 metrů kraul. Naše úspěšná tenistka Karolína Plíšková byla před zahájením nedávného US Open na světovém žebříčku jedenáctá. Cyklista Roman Kreuziger vybojoval na Tour de France 2016 desátou příčku. A devátý na srpnovém mistrovství světa v motorovém paraglidingu v britském Pophamu skončil v kategorii PL1 Tišnovák Marek Schulz.
Dnes 43letý Marek Schulz vyrůstal se čtyřmi bratry v Tišnově na Dobrovského ulici. Už jako kluk obdivoval zdejší průkopníky létající na rogalech u Doubravníka, například Lubomíra Drlíka nebo Jaroslava Kalu. Na vojně začal v roce 1991 s volným paraglidingem (bez motoru), o čtyři roky později získal pro tuto činnost pilotní průkaz, ale pak se vinou úrazu, po němž skončil dokonce na pár měsíců na vozíku, jeho létání na nějakou dobu zastavilo. Vrátil se v roce 2001 a brzy dostal chuť vznést se do vzduchu i jinak než z nějakého vyvýšeného kopce. „Na volný paragliding tady v okolí nejsou příliš vhodné podmínky,“ říká Marek, „vyžaduje to totiž kopce vhodné pro start, jako jsou například v Beskydech.“ Nechtělo se mu ale za svým koníčkem neustále dojíždět takovou dálku, proto si v roce 2004 obstaral pilotní průkaz pro tento typ létání a pořídil tzv. paramotor, tedy pohonnou jednotku s tlačnou vrtulí na záda. „Paramotor je nejlevnější a nejjednodušší způsob, jak létat,“ vysvětluje Marek, „obvykle je to dvoutaktní motor o obsahu 200-250 ccm se spotřebou tří až pěti litrů paliva na hodinu. Já dnes létám na stroji Instinctod zlínské firmy Nirvana, k tomu mám křídlo Snake XX 22m2 od polského výrobce Dudek. Volný paragliding je jako výlet na kole, kdy se do kopce pořádně nadřete, zatímco s paramotorem je to jako na mopedu.“ K odstartování je potřeba určitá rovná plocha, například louka, a tu zdejší vyznavači paraglidingu nalezli – včetně pochopení majitele pozemku pana Andrlíka – nahoře na Stanoviskách. „Aktivně tu létá například Jiří Kočka, Michal Vítek, Petr Proks a Kamil Ondroušek z Čebína a jezdí sem i zájemci z Brna.“
Převážná většina z nich však neměla chuť věnovat se svému koníčku i závodně. Marek Schulz byl výjimkou – v roce 2005 se jako 32letý premiérově zúčastnil několika kol mistrovství republiky, o rok později absolvoval tzv. ligu a na základě výkonů, které během ní předvedl, už se dostal do reprezentace a zúčastnil se mistrovství Evropy ve Španělsku. To bylo jedinkrát, kdy nominaci získal pomocí divoké karty, později si už vždy musel tento post vybojovat umístěním na republikovém šampionátu. „Od roku 2007 se domácí mistrovství koná v podstatě jako celotýdenní akce a není to žádná procházka růžovým sadem. Když na takovou akci přijedete poprvé, zjistíte, že sice umíte létat, ale neumíte závodit. Navíc se často vstává hned, jak se rozední, třeba v půl páté ráno, a vzápětí se rozjíždí první disciplína, kterých je za den nutno zvládnout hned několik. A někdy pro změnu zase může foukat vítr tolik, že se za celý den do vzduchu vůbec nedostanete,“ přibližuje Marek Schulz podmínky při mistrovstvích.
Na tomto místě učiňme malou odbočku a řekněme si alespoň pár základních slov o disciplínách, v nichž se v motorovém paraglidingu soutěží. Jsou trojího druhu – navigační, ekonomické a technické. V těch posledně jmenovaných jde o přesnost přistání a slalomy, při nichž se pozná, jak kdo umí ovládat křídlo. Při přesnosti přistání se přistává s vypnutým motorem na terč o průměru 25 cm z výšky asi 100 m a hodnotí se, kdo skončí nejblíže středu. U slalomů se prolétává maximální rychlostí určená trať kolem pylonů a vyhrává ten nejrychlejší. Ekonomické disciplíny představují létání na omezené množství paliva. Všichni závodníci dostanou před startem stejné množství pohonné látky a jde o to, vydržet co nejdéle ve vzduchu.
Nejzajímavější jsou zřejmě soutěže navigační. „Dostanete mapu, obvykle v měřítku 1:100 000,“ vysvětluje Marek Schulz, „a jsou dány otočné body, většinou křižovatky cest. Zadání pak zní například tak, že je třeba za 60 minut uletět co největší vzdálenost a protnout při tom současně co nejvíce otočných bodů, což jsou, jak říkáme, brány o poloměru 400 metrů, na mapě tedy představující čtyři milimetry. Navíc musíte přistát zpět na letišti do vyhraničeného místa. Pokud přistanete jinde nebo překročíte uvedený čas, přicházejí penalizace: někdy Vám odečtou jen pár bodů, jindy je z toho ve výsledku absolutní nula.“ Po vyhlášení zadání má závodník půl hodiny na to, aby si podle mapy, síly větru a také správného posouzení schopností sebe sama a svého křídla vybral nejvhodnější trať. Musí tedy umět skvěle číst mapu, mít znalosti z meteorologie, aerodynamiky, fyziky a také spoléhat na štěstí, že se třeba vítr během chvilky výrazně nezmění. Při letu má závodník u sebe záznamové zařízení, které načítá jeho pozici a podle tohoto záznamu je potom vyhodnocen jeho let. Kromě mapy ale může mít u sebe jen výškoměr a stopky, tedy žádnou GPS ani třeba rádio v helmě.
Závodí se také v tzv. přesné navigaci, kdy je – třeba i po křivce – přesně daná trasa, otočné body jsou například jen čtyři, ale jsou povinně dané. Letec musí po půlhodinovém rozmýšlení odevzdat před startem tzv. deklaraci, kde přesně uvede, v jakých časech na kterém místě trati bude, a toto se pak snažit dodržet při splnění podmínky, že se nesmí během letu vracet.
My se ale vraťme, a to zpět k Markovým výsledkům. V roce 2007 absolvoval mistrovství světa v Číně, o rok později „Evropu“ v Polsku a pak přišel dosud největší úspěch na světovém mistrovství 2009 u nás v Novém Městě nad Metují, kde český tým, včetně Marka Schulze, získal zlatou medaili v kategorii PF1. V roce 2010 přibyla účast na poháru v Jihoafrické republice („Tady se mi podařilo přistát v divočině a to bylo teda opravdu dost divoký…“) a na mistrovství světa 2012 ve Španělsku startoval naposledy v kategorii PF1, což jsou tzv. footaři („start z nožiček a přistání na nohy“). Pak přišla tříletá pauza, proložená haváriemi na lyžích a na motorce, až teprve letos se Marek Schulz k závodění vrátil, ovšem už v kategorii PL1, tedy létání s podvozkem. Vybojoval si účast na mistrovství světa, a přestože prakticky neměl možnost s úplně novým křídlem předem patřičně potrénovat, ve Velké Británii nedaleko Basingstoke se poprvé dostal mezi desítku nejlepších. „Mohlo to být ještě lepší. V ekonomické disciplíně jsem vydržel se dvěma litry ve vzduchu 58,5 minuty, ale proletěl jsem zakázanou zónu a byl penalizován. Nebýt toho, asi bych byl místo devátého místa dokonce šestý.“ Teď by se Marek ještě rád podíval na světový šampionát 2018, který má být v Thajsku, a pak zřejmě se závoděním skončí; už teď totiž i přes svůj mladistvý vzhled zjevně naplňuje heslo „Důležitý je být starej pilot, ne jenom dobrej pilot. Protože mladí a rychlí umírají první…“ Ano, i ztráty na životech nejsou při tomto sportu výjimkou, v roce 2006 dokonce jeden španělský letec zahynul přímo při mistrovství Evropy, na němž měl Marek Schulz svou mezinárodní premiéru.
Na závěr maličko odbočme od sportu. Vyznavači motorového paraglidingu se totiž nevěnují jenom závodění. Je to především zábava, při které zažijete spoustu krásných pohledů na krajinu z ptačí perspektivy a v okolí Tišnova je na co se dívat.

Václav Seyfert, redaktor TN
Foto: Marek Schulz v akci, autor Michal Eliáš