Červen 2016

Seriál o čestných občanech města Tišnova – 4. díl

18: Operní novátor Miloš Wasserbauer
Jak jsme avizovali již v druhém dílu našeho seriálu, nebude postupné představování jednotlivých čestných občanů města Tišnova probíhat chronologicky, protože u řady z těch nejstarších laureátů je ještě potřeba provést náležitá pátrání a pokusit se zjistit o nich něco bližšího. Pro toto číslo jsme tedy vybrali jednoho z držitelů „nejvyššího čestného osobního vyznamenání udělovaného městem“, který by své narozeniny slavil právě v červnu. Je jím operní režisér Miloš Wasserbauer, který se stal čestným občanem jako osmnáctý v pořadí a který je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české operní režie 40. až 60. let minulého století.
Miloš Wasserbauer se narodil 14. června 1907 ve Svatoslavi. Mládí prožil v Tišnově v domě svého otce, učitele češtiny a dějepisu Jana Wasserbauera, vlastence a nadšeného hudebníka. „Hlas jeho houslí vedl posléze Miloše až k opernímu režisérskému pultu,“ napsal o něm v roce 1987 do tehdejšího Tišnovska dlouholetý režisérův přítel, gymnaziální profesor Karel Cejnek. Miloš vystudoval nejprve v Brně Reálnou školu (spíše se takovým říkávalo jen „reálka“) a poté Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity. Současně se učil hře na housle a také působil aktivně v tišnovských ochotnických divadelních souborech Sokola a Baráku, kde režíroval a scénicky připravil například Sen noci svatojánské, Turandot nebo Bílou nemoc. „Tišnov pro mne znamenal mnoho. Tam jsem jako student a ochotník hrál, režíroval, stavěl kulisy a maloval dekorace. To byla moje konzervatoř. Tam se vyvíjela velká část mých divadelních ambicí,“ řekl o tehdejších časech při svých šedesátých narozeninách v roce 1967.
Po studiích zakotvil nejprve u filmu, což je méně známá kapitola jeho tvůrčí dráhy. V roce 1932 například pracoval bez nároku na odměnu jako pomocný kameraman při natáčení filmů Před maturitou (režie Vladislav Vančura a Svatopluk Innemann) a Mizející svět (Vladimír Úlehla). U tohoto hraného dokumentu je dokonce uváděn jako spolurežisér. V roce 1937 pak realizoval svoji první samostatnou režii u skutečně hraného filmu, jímž byl dětský příběh Ztratila se Bílá paní, natáčený převážně na hradě Pernštejně. (Na plakátě je sice uvedena „bílá paní“ s malým „b“, ovšem v titulcích filmu je psána s velkým „B“, neboť jde o název obrazu.) Kromě řady dětí zde v dospělých rolích hráli i známý filmový komik Jindřich Plachta nebo Miloš Nedbal. V období 1947–51 si pak ještě znovu ke kinematografii odskakoval z divadla, ať už šlo o osvětové filmy Rozhovor ve vlaku, Voda na venkově či Jedno procento, krátkometrážní práce Vítězství nad osudem a Pionýr, nebo hudební dokument Lašská rapsodie.
Hlavním působištěm Miloše Wasserbauera bylo ovšem divadlo. V roce 1937 se stal režisérem opery Zemského divadla v Brně. Z jeho prvního brněnského období se vryly do paměti mimo jiné inscenace Foersterovy Evy, Verdiho Othella a Falstaffa, Janáčkovy Její pastorkyně, opery Jaroslava Vogela Jovana, ale především průkopnické uvedení Berliozových Trojanů, jejichž dirigentem byl Rafael Kubelík. Na webových stránkách síně slávy Národního divadla Brno píše jeho někdejší ředitel Mojmír Weimann: „Režijní vývoj Miloše Wasserbauera nebyl v žádném případě lineární. Byl schopen velice citlivě reagovat na současné divadelní tendence, někdy možná až příliš, což se do jisté míry projevilo v padesátých letech. V každém případě vždy kladl důraz na důsledné souznění muzikálního a hereckého projevu a na divadelnost. Byl režisérem, který se zdarem prosazoval pohled na operu jako na moderní divadlo, nikoli jako na muzeální tvar konzervující tradiční osvědčené postupy. Velmi rád a se zdarem využíval dostupné technické možnosti a vždy kladl velký důraz na výtvarnou stránku inscenace a spolupracoval s předními výtvarníky.“
Když bylo za okupace Zemské divadlo zavřeno, pracoval Wasserbauer nejprve dva roky v Brně v Českém lidovém divadle (na Veveří, kde se hrávalo v létech 1884–1952) a konec války ho zastihl v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Zde režíroval například Armidu Antonína Dvořáka, Mozartův Únos ze serailu, Čarostřelce Carla Marii von Webera, Verdiho Aidu, Tannhäusera od Richarda Wagnera a také znovu Janáčkovu Její pastorkyni; v činoherní oblasti pak Čapkovu Matku, Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic či hru Aloise Jiráska Gero. V roce 1946 se vrátil do Brna a definitivně se stal jedním z těch, kteří se podíleli na základním směřování tamější operní scény. V této druhé etapě patřila mezi jeho nejzajímavější zpracování Fibichova Šárka nebo Čert a Káča Antonína Dvořáka.
V létech 1953–1960 působil Miloš Wasserbauer jako režisér v opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě. Zasloužil se tu o inovaci režijních metod a nastudoval i řadu původních slovenských děl, jakými byl například Juro Jánošík či Beg Bajazid Jána Cikkera nebo Svätopluk Eugena Suchoně. Když se v době jeho bratislavského působení konal v roce 1958 v Brně festival z děl Leoše Janáčka, pohostinsky pro něj připravil nesmírně emotivní inscenaci Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu.
Třetí a definitivní Wasserbauerův návrat do Brna se uskutečnil v roce 1960. Byl nejen režisérem opery ve Státním divadle, ale stal se také profesorem operního oboru Janáčkovy akademie múzických umění a vedoucím jejího Operního studia, které předtím (1957) založil společně se svou manželkou, operní pěvkyní Věrou Wasserbauerovou-Střelcovou, rozenou Zachovou (1906–1981). V něm měli budoucí adepti operního umění především možnost vyzkoušet si v praxi nastudované řemeslo; i zde ale vznikla celá řada nových a zajímavých inscenačních projektů, například československá premiéra Ariadny Bohuslava Martinů. Studio bylo později přejmenováno na Komorní operu Miloše Wasserbauera (1967–1994), dnes nese název Komorní opera JAMU. Na hlavní divadelní scéně prezentoval režisér Wasserbauer ve svém třetím brněnském období jeden mimořádný počin za druhým: zahájil vysoce stylizovanou inscenací Fibichovy Nevěsty messinské, po něm přišel Bartókův Modrovousův hrad a původní premiéra české opery Jiřího Berkovce na námět Čapkova Krakatitu. Již vzpomínaný Mojmír Weimann další Wasserbauerovy režijní práce komentuje těmito slovy: „Následovala Prokofjevova Vojna a mír a od folklorního nánosu oproštěná Janáčkova Její pastorkyňa. Významným příspěvkem k inscenacím Janáčkových oper byla jeho Věc Makropulos, kterou spolu s výtvarníkem Františkem Tröstrem umístili na holém jevišti. Významným činem se stala rovněž Wasserbauerova československá premiéra opery Sergeje Prokofjeva Ohnivý anděl. Z jeho dalších inscenací připomeňme alespoň Musorgského Borise Godunova, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, kterými bylo 2. října 1965 slavnostně otevřeno nové Janáčkovo divadlo, Verdiho Othella a především Schönbergovo Očekávání uvedené spolu s Honnegerovou Janou z Arcu na hranici. Poslední premiérou bylo nové nastudování Fibichovy Šárky v dubnu 1970.“
Miloš Wasserbauer byl často zván k pohostinným režiím do zahraničí. Své práce realizoval ve Vídni, Frankfurtu, Budapešti, Perugii, Římě, Barceloně, Ankaře, Hamburku nebo Lipsku, kde spolupracoval s proslulým rakouským operním režisérem Walterem Felsensteinem (1901–1975). Dejme ještě jednou slovo Karlu Cejnkovi: „Oba režiséři byli navzájem často srovnáváni. Ale zatímco Felsenstein byl přívržencem operního scénického realismu, Miloš stavěl do značné míry i na moderní jevištní abstrakci a kouzlu výtvarné stránky, což dodávalo jeho inscenacím osobitého ražení.“ Wasserbauerovi byla v zahraničí svěřována převážně režie Janáčkových oper, do kterých díky své impulsivnosti a výbušnosti dokázal proniknout jako málokdo u nás. Největšího úspěchu však v cizině dosáhl v milánské Scale s dílem jiného autora: jeho režie Šostakovičovy opery Katěrina Izmajlovna tam byla italskou kritikou oceněna jako nejlepší v daném roce.
V nepříliš častých volných chvílích se Miloš Wasserbauer rád vracel do Tišnova. Na zahradě rodinného domu tu měl postavenou malou chatku, v níž nejraději pobýval a kde zřejmě promýšlel i mnohé ze svých inscenačních nápadů. A právě zde si jej v neděli 17. srpna 1970 náhle a bez varování vzala smrt. Je pochován v Brně na Ústředním hřbitově v blízkosti hrobů nejvýznamnějších brněnských umělců; jeho portrétní bustu na náhrobku vytvořil akademický sochař Karel Zouhar. O sedmnáct let později, v roce jeho nedožitých osmdesátin, bylo Miloši Wasserbauerovi uděleno na návrh Karla Cejnka čestné občanství města in memoriam. Osvědčující diplom převzala 15. prosince 1987 při zasedání městského národního výboru jeho neteř MUDr. Ivana Němcová.

Zdroje:
Karel Cejnek: Vzpomínka na Miloše Wasserbauera, Tišnovský kulturní zpravodaj č. 11, 1980
Karel Cejnek: K nedožitým osmdesátinám Miloše Wasserbauera, Tišnovsko č. 6, 1987
Karel Fic: Miloš Wasserbauer, Fotorevue Tišnov č. 9, 1998
Národní divadlo Brno, síň slávy, webové stránky www.ndbrno.cz
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, webové stránky www.ndm.cz

Václav Seyfert, redaktor TN
Zdroj fotografie: www.ndbrno.cz