V sobotu 18. června letošního roku by oslavil kulaté životní jubileum…
Cesta hrdelního práva VI.
Závist (invidia) versus přejícnost (humanitas)
I když do srdcí lidí pevně zarostlá, závist se často vznáší vzduchem na papírových křídlech anonymních dopisů a udání, jako kapénková nákaza se šíří mezi lidmi pomluvou, aby zamořila naši mysl. Závist je silně „virulentní“ a velmi často přerůstá v nenávist. Napřed závidíme ostatním jejich úspěch, jejich majetek, práci, kariéru, pak zdraví, rodinu… a nakonec „ty ostatní“ začneme nenávidět, vinit tyhle šťastné, úspěšné či bohaté lidi z našeho smutného života.
Závist se vymyká svou zvláštní vlastností – na rozdíl od ostatních hříchů, které mohou přinášet alespoň kratičké uspokojení a potěchu, je závist bez radosti. Člověk posedlý závistí se začne vnitřně užírat. Jeho život se promění v chmurné dny plné zloby k ostatním lidem, kteří jsou v jeho očích šťastnější, veselejší, zdravější a mají zkrátka v životě „kliku“, kdežto on jen smůlu a „pech“.
„Závist je nespokojenost s dary, které má někdo jiný.“ (Jan z Damašku, 8. století)
Závist úzce souvisí s naší nespokojeností s vlastním údělem, kdy si zároveň přejeme mít takový úděl, jaký má někdo jiný.
„Závist je smutek z toho, když je jiný člověk šťastný nebo slavný.“ (Tomáš Akvinský)
Na hypertrofované formě závisti/nenávisti stojí celé politické režimy – ve dvacátém století německý nacismus a ruský komunismus. Ten první obracel nenávist proti všemu neněmeckému, ten druhý proti vlastním lidem, které označil za nepřítele, kapitalisty a zrádce.
Na závisti a později nenávisti jsou založeny všechny nacionalistické strany, jako se základní materií se závistí pracují populističtí politici.
Bohužel v poslední době se i v naší zemi zvedá vlna nenávisti, pilně živena vrcholnými politiky. Lidé, kteří na tuto závist (nenávist) přistoupí, již od první chvíle nemají klid. Nitro člověka je leptáno a rozežíráno.
Naše cesta hrdelního práva v duchu sedmi hlavních hříchů má své páté zastavení věnované právě závisti. Výtvarník Milivoj Husák koncipoval tuto stélu symbolicky. Zeď, která je jinde souměrná, je zde ožrána, ohlodána, protože to je hlavním projevem závisti na člověku.
Každý má svůj život jedinečný a nezaměnitelný. Naučit se žít svůj vlastní život, najít jeho bytostný smysl a „uskutečnit se“ na tomto světě je nejvyšším úkolem každého jedince lidského rodu.
Jak napsal apoštol sv. Pavel: „Já jsem se naučil být spokojen s tím, co právě mám. Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem.“ (Flp. 4,11-12).
Miloš Sysel, spolek Continuum Vitae
Autor kresby: Milivoj Husák
Hlavním sponzorem webové verze pro Červen 2016:
Další článek: Jak jsme volili do Senátu 1996–1998
Předchozí článek: Lucemburkové jsou na místě a částečně na cestě