K výstavě obrazů Zdenky Ranné: Moje vzpomínky na Zdenku z našeho dětství a mládí

Božena Pavlíková
Zdroj fotografie: archiv Podhoráckého muzea

Naše první setkání, na které si já nepamatuji, proběhlo ve Vohančicích asi v roce 1920. Obě jsme se narodily v roce 1919, Zdenka v květnu, já v červenci. Mě tehdy opatrovala teta, která bydlela blízko Samsonů. Zdenku chovala její maminka Františka. Byla po úrazu hluchá.
(Františka Samsonová, narozená roku 1889, z prvního manželství jejího otce, absolvovala Ústav se školou pro neslyšící v Ivančicích v roce 1906. Naučila se mluvit, dobře rozuměla, protože odezírala. Uměla číst, psát a počítat, zvládala všechny domácí práce, výborně jí šly zejména ruční práce. Po návratu domů šla sloužit. Zdenka se jí narodila v jejích třiceti letech. Jméno otce Františka nikdy neuvedla.)
Další setkání proběhlo v roce 1922, to nám byly tři roky. V ten čas, při velké povodni, maminka Zdenky zmizela a nikdo ji nenašel. Zdenčina teta Máňa přišla prý k nám, abych šla k nim a se Zdenkou si hrála. Moje maminka byla ráda. Narodilo se jí páté dítě, můj bratříček Eda. Starší sestra Maňa mě vozila k Samsonům dole pod košatinou v kočárku s Edou. Bylo to přes celou vesnici. Zdenka měla v kuchyni u „ďamky“ kamen položenou pevnou deku na zemi a na ní krabice a hračky. Mne zajímala jen její koupená panna, snad mrkací, takovou jsem doma neměla. Zdenka si s ní ani moc nehrála, ale já ji hned chovala a „hénala“. Hned jsme jí daly jméno a naráz jsme si porozuměly. Chodila jsem tam každý den nebo Zdenka k nám. Všichni byli spokojeni.
Při nástupu do školy v Březině mne vedla naše Maňa, školu jsem znala, několikrát jsem tam z dychtivosti utekla. Zdenku vedla teta Máňa, později provdaná Libichová. Celou obecnou jsme se Zdenkou seděly spolu. Vycházely jsme dobře, nikdy jsme se nehádaly ani nepraly.
Jednou, cestou ze školy, se Zdence děcka posmívaly, že nemá ani mámu ani tátu. Ona se statečně bránila, že má hodnou babičku, dědečka, Máňu, strýce… Máti mi doma řekla, že se Samsonovi o Zdenku dobře starají, pěkně ji šatí, že se snaží jí všechno vynahradit.
Já jsem ve škole vynikala v náboženských a československých dějinách. Měla jsem prolistované knížky svých sester a ilustrované Staré pověsti české. Byla jsem stydlivá, plachá, nesmělá a kvůli všemu jsem brečela – a vytrvale. Naproti tomu Zdenka byla nebojácná, živá, od huby, nic si nenechala líbit. Brzy se projevilo její výtvarné nadání a měla i krásné písmo. Byla také velmi bystrá, na všechno hned reagovala. Pohybově byla ohromně zdatná, běhala jako vítr a v tělocviku vysoko skákala. Naše máti mi ji často dávala za vzor.
Musím zdůraznit, že měla různé hračky. Jediná z děcek vlastnila velké sáně „ródle“ s volantem a později i brusle, které jí pořídil strýc Libich, manžel Máni. Na těch saních jsme se vozili od „Huberta“ od Pejškova až k rozcestí pod Herolticemi. Strýc Libich uměl spoustu pěkných věcí a hezky kreslil. Bývala jsem u toho, když sedal se Zdenkou a kreslili. Tím se asi jako první zasloužil o to, že se u ní od raného dětství mohl talent rozvíjet. Samsonovi se všude s nadanou Zdenkou chlubili, to bylo samé „naša Zdenynka“. Snažili se, aby měla krásné dětství.
Zdenka byla i organizačně velmi schopná. Jednou jsme hrály ještě v obecné škole divadelní scénku při oslavě narozenin TGM. Byly jsme tři sudičky u kolébky: Zdenka, Hermínka Pohanková a já. Měly jsme z modrého krepového papíru dlouhé sukně a na hlavách bílé roušky. Při přednášení v řadě jsem neměla problémy, ale tady jsem měla velkou trému a mluvila příliš tiše. Zato Zdenka přímo excelovala a sklidila pochvalu. To ji inspirovalo režírovat a hrát ve Vohančicích divadlo. V kuželně u Klímů jsme nacvičili pohádku Sněhurka a dva trpaslíci (více herců se pro veřejné představení nesehnalo). Až se to Zdeňce zdálo dobré, napsala na vrata plakát a hrálo se v hospodě. Já jsem byla princezna, díky snědenému jablku jsem brzo odpadla. Zdenka byla režisér, princ, myslivec a trpaslík a Mařenka Maškova byla královna. Pár diváků se přišlo podívat. Kamarád Karel byl pokladník, vybral pět korun a za ně koupil čokoládu. Nechtěl se s námi spravedlivě rozdělit a umělecká produkce skončila roztržkou. To Zdenku odradilo od dalších aktivit tohoto druhu.
K zápisu na gymnázium do Tišnova vedla Zdenku Máňa, mě otec. Zkoušku jsme vykonaly bezvadně, řídící Studený nás výborně připravil. První den nastal u Zdenky zádrhel s vyplňováním tiskopisů. Teta Máňa na radu mého otce u ředitele a u třídního profesora Rosenbauma vysvětlila Zdenčinu situaci a byl pokoj. Studia na gymnáziu pro nás začala velmi úspěšně, obě jsme měly vyznamenání. Zdenka si získala úspěch svým temperamentem a výjimečným výtvarným nadáním.

O prázdninách bydleli ve dvoře ve Vohančicích Kaplanovi z Brna, pan Kaplan zde byl ředitelem dětské ozdravovny Masarykovy ligy proti TBC. Ozdravovna byla pro děti z Vohančic zdrojem kultury, pořádaly se zde besídky, pěvecká vystoupení, divadelní hry. Kaplanovi měli dcerku, také Zdenku, se kterou se Zdenka Samsonová skamarádila, a ještě jednu mladší. Tak jsme byly dívčí parta. Kaplanovi tomu přáli, o Zdenku se zajímali a v pozdější době jí pomáhali.
Na konci kvarty se připravila Zdenka za podpory profesorů na zkoušky na UMPRUM v Brně a úspěšně je složila. Do školy však nenastoupila, protože v rodině se staly tragické události.
Teta Máňa Libichová byla Zdence člověkem nejbližším. Vzala na sebe po zmizení Zdenčiny matky do značné míry starosti s výchovou, radila jí, všechno zařizovala. Asi v roce 1934 se Máni narodil synáček Jiříček a ve třech měsících zemřel. Tehdy jsem viděla Zdenku poprvé plakat, když mi to přišla říct. Pak byla Máňa stále nemocná, operovali jí nádor a při samém odchodu z nemocnice zemřela. Zanedlouho skonal i dědeček Samson. Vdovec Libich se odstěhoval. Ze služby se ale domů vrátila vlastní Zdenčina teta Božena, provdaná Ungrová. Snažila se Zdence nahradit Máňu, už to moc nešlo. Po těchto smutných událostech Zdenka pokračovala ve studiu na tišnovském gymnáziu.
Vyhledávala častěji větší společnost, bývala u Doubků a také u nás. Přes prázdniny se zdržovala u Kaplanů. Domácí práci a denní povinnosti příliš neměla. Ve školním roce se také upnula na kolektiv ve třídě. Malovala na počkání spolužákům letmé portréty. Naše třída byla „stěhovací“. Vidím před očima jako dnes, jak o přestávce stojí Zdenka před tabulí, v jedné ruce křídu, v druhé pro jistotu houbu a maluje portréty a karikatury. Nejvíce zdařilý byl portrét profesora s přezdívkou „Površka“. Samozřejmě se to neutajilo a Zdenka s tím raději přestala. Ale reklamu již měla, a někteří profesoři ji dokonce požádali o zpodobnění.
Zdenka se intenzivně věnovala malování i doma. Rozstříhala pro ten účel jednou i lněná prostěradla babičce a přihnala se k nám, abych to někam schovala. První její portrét byl můj, seděla jsem oddaně modelem a Zdenka stále nebyla spokojena. Cítila jsem se velmi poctěná, podobiznu jsem si nechala zarámovat a dlouho jsem ji měla. Na oplátku jsem dala Zdence knihu, kterou jsem vyhrála v soutěži v novinách. Tajenka zněla: Merklovy hodiny jsou klenot každé rodiny. Knihu francouzského autora, už nevím kterého, Zdenka uznala jako hodnotnou a umělecká výměna byla provedena.
Zdenka malovala různé lidi z Vohančic, krajinu, přírodu… Také sochařila, pamatuji si na bustu TGM, byla nesmírně krásná a věrná. Bohužel materiálem byla obyčejná hlína, popraskala tak a rozpadla se. Zdenka se někde dočetla, že se dá malovat i na lidi a zvířata a dále že se nemusí použít barva podle skutečnosti. Výsledek snah byl, že natřela deputátnici ze dvora Vaverkové na červeno její kozu. Zděšená žena se vyřítila na náves s velikým křikem, že je koza celá v krvi, volala o pomoc, že se stala vražda, že zavolá četníky… Tento „hólek“ (úlek) stál Zdenku dvacet korun a koza se musela částečně ostříhat, neboť barva byla hustá.
Na vyšším gymnáziu seznámil profesor Krejčí Zdenku s mladým malířem Emanuelem Ranným. Po maturitě byla rok doma, druhý rok nastoupila na vysokou školu, chtěla být profesorkou. Bydlela v Brně u Kaplanů. Když Němci zavřeli vysoké školy, bylo po studiích. Pak jsme se již tak často nevídaly, já jsem z Vohančic odešla také nejprve do školy a pak do zaměstnání. Po válce jsme byly obě vdané. Zdenka vešla do světa, který se stal i jejím. Byla šťastná z talentu svých synů a tvořila celé umělecké rodině zázemí. Setkávaly jsme se spolu na abiturientských srazech, na výstavách, jinak málokdy. Při těch příležitostech jsme spolu vždycky začaly mluvit, jako bychom se viděly včera. Když Zdenka tak brzy odešla, uvědomila jsem si, jak silné jsou zážitky z mládí a jak důležití jsou lidé, se kterými jsme vyrůstali.