PREZENTACE PROJEKTU CESTA HRDELNÍHO PRÁVA

I.                  POCITY

Ve středu 3. února v 18 hodin sice tišnovské kino nepromítalo žádný film, přesto se ale zdejší kinosál zaplnil podstatně více než o dva dny dříve, kdy v jeho prostorách návštěvníci sledovali vydařenou novinku režiséra Zelenky Ztraceni v Mnichově. Spolek Continuum Vitae zde v onen třetí únorový den představoval za osobní účasti tvůrců projekt Cesty hrdelního práva, který má uměleckou formou přiblížit veřejnosti trasu, po níž byli v minulosti vedeni odsouzenci ze šatlavy umístěné na radnici až k šibenici na Klucanině. Smyslem tohoto článku není rozebírat konkrétní podobu připravovaného díla, protože s tou čtenáře postupně seznamuje autor původního nápadu Miloš Sysel. Rád bych jen tlumočil několik pocitů z onoho prezentačního podvečera a doplnil je krátkými rozhovory s triem hlavních aktérů.

Začnu poněkud nelogicky od konce. Když jsem se vracel z této akce zpět domů, v prostoru pod radnicí jsem se potkal s jednou z jejích účastnic, mou bývalou učitelkou ze základní školy, která si tu pečlivě prohlížela místo, na němž bude vybudováno první ze sedmi zastavení. Dali jsme se do řeči a svěřila se mi, že je právě představeným projektem naprosto nadšena. Její obdivná slova byla sice potěšující, ale ne překvapivá, neboť již během vlastního programu jsem z reakcí přítomných návštěvníků v sále nabyl dojmu, že ztvárnění sedmi hlavních hříchů formou kamenných objektů, citlivě zasazených do různých stávajících prostor města, vyvolalo podobně pozitivní dojmy u většiny z nich. Velmi přesvědčivě a upřímně působilo i neplánované vystoupení starosty Dospíšila, v němž dal jasně najevo, jak moc by si přál, aby realizace projektu dospěla do zdárného konce. A po pravdě řečeno, jsou-li k tomu zapotřebí „pouze“ čtyři miliony korun, z čehož čtvrtinu uvolní město ze svého rozpočtu, o stejnou částku budou požádáni sponzoři z řad místních podnikatelů a veřejnosti a zbytek by mělo pokrýt využití vhodných dotačních titulů, byla by pro město a její potenciální donátory nebetyčná ostuda, kdyby se podobně unikátní věc nepodařilo zafinancovat.

Nejhlasitější odezvu podle očekávání vyvolala informace, že hřích obžerství bude pranýřován přesně naproti restauraci Humpolka; snad jí tento fakt nesníží nynější vysokou návštěvnost. Mne pro změnu zaujal ten paradox, že zajdu-li si posedět (případně i poležet) k artefaktu symbolizujícímu lenost, budu muset z domova urazit takový kus cesty, že už vlastně o žádnou lenost nepůjde… A taky se mi zalíbilo, že připomínka pýchy bude situována rovnou pod radnici. Velmi nápadité by mělo být i pojetí „rubové“ strany každého z jednotlivých kamenných výtvorů: půjdete-li totiž po cestě opačným směrem, na všech zastaveních Vás osloví vždy ctnost, která je pravým opakem hříchu uvedeného na líci.

Úžasnou tečkou za putováním k samotné šibenici slibuje být stylově pojatá kaple v jejím sousedství, kterou – bez zastřešení – utvoří opět sedm kamenných útvarů, v jejichž nitru se budou skrývat trubicové zvony naladěné na různé výšky tónů. Budiž tento fakt výzvou pro regionální hudební skladatele, aby některý z nich zkomponoval pro takto unikátní prostor speciální melodii, kterou rozeznělé zvony dokážou zahrát.

Jak uvedl Miloš Sysel na stránkách webového magazínu „Tišnoviny – jiný pohled“, cesta „bude mít přesah umělecký, historický, filosofický, edukační, rekreační, turistický a v neposlední řadě bude sloužit k zamyšlení, zastavení nebo jen pro potěchu oka“. Nepochybuju o tom, že se tu rodí dílo, jaké v Tišnově už hodně dlouho nevzniklo, a že se po svém dokončení může stát v dobrém slova smyslu atrakcí pro všechny, kteří na svých turistických výletech nepočítají jen nachozené kilometry, ale usilují i o duševní (či duchovní) rozměr vlastního počínání.

II.               HOVORY

S MILOŠEM SYSLEM SE ZNÁME OD ŠKOLNÍCH LET, TAKŽE NEBUDU PŘEDSTÍRAT, ŽE SI VZÁJEMNĚ VYKÁME…

Kdy a jak Tě během činností při odkrývání základů šibenice napadlo, že tímto objevem to vlastně vůbec nekončí, ale že se naopak nabízí využít této skutečnosti k realizování mnohem rozsáhlejšího a svým způsobem zcela unikátního projektu?

Miloš Sysel:  Bavili jsme se o tom s profesorem Ungrem, který výzkum šibenice na Klucanině vedl. Oba jsme se shodli na tom, že by bylo škoda, kdyby celý několikaměsíční výzkum skončil a objev se nemohl dál ukazovat veřejnosti. Proto padl návrh na tzv. náznakovou rekonstrukci základů, což znamená, že se původní základy zasypou a na jejich půdorysu se postaví základy nové, ze stejného materiálu a o stejných parametrech, jaké měly středověké základy.

Ale i to mi přišlo málo. Potom mě napadlo nějak přiblížit lidem celou cestu, kudy se průvod s odsouzeným nešťastníkem ubíral od radnice až k šibenici. Nápad jsem pojmenoval „Cesta hrdelního práva“. Ale chtěl jsem se vyhnout jen popisným tabulím, kterými je dnes zaneřáděna celá česká krajina.

S architektem Klementem jsi spolupracoval už dříve v Předklášteří po odkrytí hrobů posledních světských majitelů panství Porta coeli. On si pak vybral jako autora výtvarného pojetí projektu Milivoje Husáka. Znal jsi i tvorbu tohoto výtvarníka z dřívějška a jak na Tebe jeho návrhy při prvním zhlédnutí zapůsobily?

Miloš Sysel:  Musím přiznat, že jméno Milivoj Husák jsem znal z vyprávění jednoho mého známého, ale jeho tvorbu ne. Ale už z prvních návrhů jsem byl nadšen, byly podle mých představ.

Je vůbec zmapováno, kolik hrdelních trestů bylo v historii Tišnova realizováno? Neboli jinými slovy: jak časté a obvyklé bylo vlastně pro naše předky hromadné doprovázení odsouzence na cestě od radniční šatlavy až na šibeniční vrch?

Miloš Sysel:  Myslím, že úplný soupis hrdelních zločinů z dostupných zdrojů ještě nikdo neudělal. Hojně o tomto tématu s uvedením jednotlivých příkladů psal PhDr. Ivan Štarha, archivář Jan Hájek, některé rozsudky z knihy Apelačního soudu mi zaslal dr. Daniel Wojtucki z Polska, část je uvedena v Kopiáři korespondence obecní rady a v Pamětní knize městečka Tišnova od Michala Konečného, celý případ tzv. pekelníků popsal Mgr. Ivo Durec. Jak se zatím zdá, výkony trestu smrti příliš časté nebyly. Ale je nutné vzít do úvahy, že hrdelní právo tenkrát měl Doubravník, Nedvědice, Veverská Bítýška, Kuřim, Lomnice, Křižanov, Velká Bíteš, Boskovice… Možná by to potom v souhrnu trestů smrti v tomto regionu vypadalo jinak.

NA TŘI OTÁZKY NÁM ODPOVĚDĚL I ARCHITEKT MILOŠ KLEMENT…

Pojetí jednotlivých zastavení formou připomenutí sedmi hrdelních hříchů je v tomto projektu již Vaším nápadem. S jakým konkrétním zadáním Vás tedy na úplném začátku Miloš Sysel vlastně oslovil?

Miloš Klement:  Pan Sysel mi zavolal a informoval mě o tom velmi zajímavém archeologickém nálezu historické šibenice a také o myšlence její prezentace jak pro turisty, tak i pro místní obyvatele. Historie místní šibenice je velmi zajímavá. Souvisí s historickým právem a způsobem vymáhání práva, s jednotlivými konkrétními právními případy a také s různými místy v Tišnově, které se přímo vázaly  k vymáhání trestního práva. To  byla například šatlava na radnici, katovna (stínadla) u ulice Brněnské již za tehdejšími hradbami, kaple sv. Anny – místo duchovního rozloučení odsouzence se světem. Logicky tak vznikla myšlenka jakési cesty, která by provázala tato zajímavá místa a zároveň by kopírovala cestu, kterou musel odsouzenec podstoupit od radnice na Šibeniční vrch na nějakém povoze, doprovázen zvědavým davem místních lidí.

Pan Sysel mě tedy požádal, abych zapřemýšlel o nějakém libretu, o nějakém způsobu, jak tu cestu hrdelního práva a Šibeniční vrch oživit. Shodli jsme se na tom, že to nebudeme řešit jenom nějakými naučnými cedulemi, s obrázky a popisem, ale že to musí být výtvarné řešení se silnou myšlenkou. Napadla mě dvě možná témata. První libreto bylo postaveno na našem národním pokladu – Máchovu Máji, kde je velmi sugestivně popsána poprava loupežníka Viléma. Druhá myšlenka byla lemovat cestu sedmi sochami, stélami, které by zobrazily sedm hrdelních hříchů, a na Popravčím vrchu postavit jednoduchou kapli Božího milosrdenství. Nakonec nám myšlenka se sedmi stélami zobrazujícími sedm hříchů připadala mnohovrstevnatější s větším mravnostním, historickým a náboženským přesahem. Vždyť přílišné holdování hříchům a jejich neznalost doháněly kdysi lidi až na popravčí vrch a dnes do vězení. Poslední verze je teď taková, že stély budou zobrazovat i ctnosti.

Volba Milivoje Husáka jako autora výtvarné stránky projektu byla nepochybně dána Vaší dobrou zkušeností z předchozí vzájemné spolupráce. Můžete připomenout, o jaká společná díla dosud šlo?

Miloš Klement: S panem Milivojem Husákem jsme začali spolupracovat na Velehradě, kde jsme ještě s kolegou Todorovem zpracovali návrh a realizaci kaple v klášteře kongregace sester cyrilek. Před deseti lety jsme spolupracovali na dvaceti zastaveních lemujících cestu ze Starého Města na Velehrad, kde takto vznikla Mariánská růžencová poutní cesta. V Brně před kostelem sv. Jakuba jsme navrhovali nový vstup do kostnice pod kostelem a ke schodišti do krypty pak kamennou stěnu s reliéfy pěti svatých, kteří měli nějaký vztah k místnímu hřbitovu a kostelu sv. Jakuba.

Máte povědomí o tom, že by se něco alespoň vzdáleně podobného takto pojaté cestě hrdelního práva už v České republice nacházelo, nebo bude Tišnov tímto projektem naprosto originální?

Miloš Klement:  Domnívám se, že takto pojatá cesta hrdelního práva se sedmi zastaveními hrdelních hříchů a zakončená kaplí na šibeničním vrchu bude originálním, jedinečným počinem nejenom u nás, ale i v širším zeměpisném prostoru.

A DO TŘETICE I VÝTVARNÍK MILIVOJ HUSÁK…

Realizace Cesty hrdelního práva se zdá být pro naše město poměrně unikátní příležitostí vytvořit cosi zcela originálního a nadčasového. Kam Vy řadíte práci na tomto projektu v hierarchii své dosavadní tvorby?

Milivoj Husák:  I my jsme téhož názoru a městu Tišnovu patří dík za odvahu. Vnímám Cestu hrdelního práva jako průsečík různých obsahů a odkazů minulosti a současnosti, jako „moralitu“ ve veřejném prostoru, která bude mít navíc určitou katarzi, smířlivé vyznění v kapli na Šibeničním vrchu. Cestu hrdelního práva mají např. v Bečově nad Teplou, ale jen ve formě naučných cedulí: toto „architektonizované“ pojetí bude u nás jedinečné. Protože jsem vždy tíhnul k určitému konceptnímu, vícevrstvému či cyklickému myšlení, je tato práce pro mě logickým pokračováním na této cestě.

Na každém ze zastavení bude příslušný hřích představen nejen nápisem v latině i češtině, ale také obrázkem zvířete, které jej symbolizuje. Která konkrétní zvířata jste pro jednotlivá místa zvolil a kde tato inspirace vlastně vznikla?

Milivoj Husák:  Znázornění jednotlivých hříchů symbolickými zvířaty je stará tradice, sahající do raného středověku, dokonce až biblická, např. had-svůdce. V obrazném jazyce středověké architektury a umění se to nejvíce uplatnilo na sochařské výzdobě hlavic sloupů a vnějšího pláště sakrálních staveb. Domněle negativní vlastnosti zvířat byly přisouzeny člověku: pýcha-kohout, obžerství-ježek, smilstvo-had, lakomství-liška, závist-netopýr, lenost-osel a hněv-pes. Samozřejmě tato zvířata trochu démonizujeme, např. u osla, který působí neškodně, jsem zvolil jeho lebku hledící na nás prázdnými očními důlky jako memento. Pro útěchu však bude každé zastavení vyváženo latinským i českým názvem opačné ctnosti, např. oproti  hněvu je to temperantia (mírnost). (Něco jiného je slavná „Iconologia“ Cesara Ripy, ze které čerpal M. B. Braun v Kuksu, tam je obraz neřesti vázán vždy na postavu ženy a příp. zvířete.)

V roce 2005 jste měl v Podhoráckém muzeu v Předklášteří samostatnou výstavu. Myslím, že by teď stálo za to, ještě před zrealizováním Cesty hrdelního práva uspořádat podobnou instalaci v některém z výstavních prostorů přímo v Tišnově. Akceptoval byste nabídku tohoto typu? Snad tím „nakopneme“ některého z možných pořadatelů k potřebné aktivitě.

Milivoj Husák:  Obávám se, že to asi nebude možné, galerie už mají svůj dramaturgický plán, snad později.

Václav Seyfert, redaktor TN
Autor fotografie: Michal Beneš