Prosinec 2015

Opožděná připomínka vzácného životního jubilea

V březnu letošního roku oslavil 90 let života mimořádný člověk a kněz, P. Josef Valerián. Jeho bezprostřední vztah k Tišnovu trval velmi krátce, necelé dva měsíce, ale hluboce a zásadně ovlivnil jak jeho život a další kněžské působení, tak i tišnovskou farnost. Otec Josef se narodil 15. března 1925 ve Zborovicích u Kroměříže v rodině železničního zaměstnance. Dětství a mládí ale prožil v Boskovicích, kde navštěvoval také obecnou školu a od roku 1937 studoval na místním reálném gymnáziu.

V rodině byl veden k víře a toleranci k lidem jiného vyznání, v Boskovicích se hojně setkával především s židovskými spoluobčany a spolužáky. Po maturitě v roce 1944 se rozhodoval mezi studiem medicíny a teologie. Nakonec dal přednost kněžství a nastoupil do bohosloveckého alumnátu v Brně. Během studií jej nejvíce formoval rektor semináře a pozdější brněnský biskup ThDr. Karel Skoupý a také profesor Starého zákona P. Josef Koutný. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1949 a od září toho roku nastoupil jako kaplan do Jaroměřic nad Rokytnou. Na podzim 1949 byla zatčena jeho sestra Olga, a to kvůli pohlednici, kterou jí zaslal její nadřízený z emigrace, a protože odmítla spolupráci s StB, byla odsouzena na dva a půl roku do vězení.

V Jaroměřicích, Rokytnici a v okolních vesnicích vykonával P. Valerián běžnou pastoraci, kromě bohoslužeb učil na školách náboženství, provozoval s dětmi sborový zpěv, jezdíval s nimi na výlety a organizoval pro ně pravidelná setkání na faře. V Jaroměřicích také prožil v roce 1951 tzv. babické události, které značně ovlivnily jeho další život. V Babicích totiž došlo 2. července k zastřelení funkcionářů MNV a následnými represemi bylo postiženo i několik katolických kněží, kteří ale se zabitím funkcionářů neměli vůbec nic společného. Přesto tři z nich skončili na popravišti. Jakožto jeden z „babických vrahů“ byl zatčen i P. Valerián.

Poté, co mu nebylo nic prokázáno, byl odvezen do Želiva, do tábora pro katolické kněze a řeholníky, kde prožil dva roky v internaci. Po propuštění byl nejprve poslán k PTP do Komárna a pak mu bylo v roce 1956 podmíněně umožněno opětné působení v duchovní správě jako kaplanovi ve farnosti Ořechov. Následně byl v roce 1961 přeložen do Jihlavy a v říjnu následujícího roku se po konfliktu s jihlavským církevním tajemníkem jeho dalším působištěm stala tišnovská farnost. Ale již po několika týdnech v Tišnově byl přímo na faře na základě udání zatčen StB. Po dvou měsících strávených ve vazbě byl v lednu 1963 kvůli svým kázáním odsouzen Krajským soudem v Brně pro podvracení republiky na dva a půl roku odnětí svobody a ke čtyřem rokům zákazu vykonávat kněžské povolání.

V tišnovské farnosti se přece našlo několik statečných, kteří jeli k soudu do Brna podpořit otce Josefa alespoň svou přítomností. Díky postupnému politickému uvolňování byl v roce 1964 P. Valerián z vězení propuštěn, do duchovní správy se ale samozřejmě vrátit nemohl. To mu bylo umožněno až na počátku roku 1968, kdy směl vypomáhat ve Svitávce u Boskovic tamnímu duchovnímu správci P. Janu Dokulilovi, významnému katolickému básníku, překladateli a členu předválečné skupiny Akord, který se za 2. světové války mimo jiné podílel na ukrývání rodiny pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody před nacisty, aby se sám od roku 1950 po sedm roků skrýval před zatčením komunistickou StB u svých farníků na různých místech Vysočiny.

Nakonec ale zatčení a odsouzení stejně neunikl. V polovině roku 1968 byl P. Josef Valerián ustanoven administrátorem farnosti v Lanžhotě, odkud byl ale v roce 1976, v době vrcholné normalizace, z politických důvodů přeložen na Moravec, kde působí a žije dodnes. On sám na svoji tišnovskou anabázi později vzpomínal v novinovém interview v roce 2005 následovně: „A co jste dělal po příchodu od PTP? V Boskovicích na pile jsem nakládal řezivo do vagónů. V době maďarských událostí se spolupracovníci, předseda strany i předseda ROH obrátili na prokuraturu s dopisem, ve kterém se ptali, proč jsem byl bez soudu vězněn a internován. Jako odpověď přišlo ustanovení za kaplana do Ořechova s vysvětlením, že jsem se v době kultu osobnosti asi někomu znelíbil. Pracoval jsem tam s dětským sborem a na komunistické schůze kašlal. Nato přišlo přeložení do Jihlavy, abych byl na očích. Stálé fízlování, do tříd chodili vždy dva až tři učitelé, aby mohli dětem hned vyvracet, co jsem je učil. Následoval Tišnov, kde jsem byl v listopadu 1962 znovu zatčen. V brněnské věznici jsem čekal na soud. Začátkem roku 1963 jsem byl odsouzen kvůli slovnímu podvracení republiky na dva a půl roku, na čtyři roky zákazu povolání a byly mi zabaveny knihy. Při soudu proti mně svědčil učitel hudby, který chodil na má kázání. Říkal: ‚Na mě to dělalo dojem, že mluvil moc ostře proti našemu režimu.‘ A skončil jsem ve Valdicích…“

A na závěr krátká osobní vzpomínka. Měl jsem před více než padesáti lety možnost, spíše bych měl ale říci „tu čest“, jako malý ministrantík po několik týdnů společně se svými kamarády přisluhovat otci Josefovi u oltáře v tišnovském kostele sv. Václava. Bylo to v době zahájení II. vatikánského koncilu, kdy liturgie ještě byla latinská. Jednoho dne ale otec Josef na ranní mši nepřišel. Něco se sice povídalo, ale já jsem ničemu nerozuměl a nic nechápal. Pochopil jsem až později… S otcem Josefem jsem se osobně již nikdy nesetkal. Vzpomínku na těch pár týdnů si ale nesu po celý život. Vážený otče Josefe, jménem tišnovské farnosti Vám přeji všechno dobré. Ať Vás Pán dále provází na Vaší životní pouti. Ad multos annos!

Jan Kos, kronikář farnosti