Prosinec 2015

Ještě jednou za JUDr. Josefem Babákem

V listopadovém čísle Tišnovských novin jsem si se zájmem přečetl vzpomínku pana Jaroslava Jebáčka na vládního radu JUDr. Josefa Babáka. Byť si pana radu pamatuji velmi matně a v podstatě už jenom jako starého člověka upoutaného na lůžko, s jeho manželkou, sestrou mého dědečka, které nikdo neřekl jinak než tetička Babáková, naše rodina bydlela v Pejškově dlouhá léta. Mám možnost se často probírat i osobní pozůstalostí pana rady sestávající z několika krabic písemných materiálů a fotografií. Dovolte mi proto, abych se pokusil některá fakta uvedená v článku v minulém čísle upřesnit či doplnit.

Službu v armádě rakousko-uherské monarchie nastoupil 17. října 1915, tedy ve věku osmnáct a půl roku. Dne 9. června 1916 spolu s několika dalšími spolubojovníky přešel na druhou stranu fronty do ruského zajetí. Do 5. střeleckého pluku československých legií na Rusi byl zařazen 15. 5. 1918 (ne tedy 19. 5.). Po návratu ze sibiřské anabáze byl demobilizován. Maturitu neskládal, ale jako absolventu sedmi ročníků gymnázia mu bylo ve smyslu tehdejší právní úpravy vystaveno „Vysvědčení dospělosti“, kterým byl „uznán k návštěvě university dospělým“. Od podzimu 1920 je již řádným členem akademické obce Právnické fakulty Masarykovy university. Tuto však po čtyřech semestrech a složení prvních rigorózních zkoušek opouští (legionářům byly do doby studia započítávány další čtyři tzv. válečné semestry) a na sklonku roku 1922 nastupuje do služeb Republiky československé.

Zemskou politickou správou je k 15. říjnu 1923 přidělen ke službě u policejního ředitelství v Brně. V říjnu 1935 je pověřen vedením politického a státně bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Brně. Nešlo o na první pohled běžný služební postup. V době sílící fašizace německé části brněnského obyvatelstva přichází do čela oddělení, jehož prvořadým posláním byla ochrana zájmů republiky a ústavního zřízení, nejenom zkušený a schopný státní úředník, ale i rozhodný antifašista. Po tragické noci ze 14. na 15. března 1939, kdy na svoji vlastní odpovědnost nechává v brněnské teplárně spálit kolem deseti nákladních aut písemností a kartoték zpravodajského charakteru, je gestapem uvězněn. Po svém propuštění ze Špilberku byl díky statečnosti přátel, osobností brněnského veřejného života a zejména pak prof. MUDr. Miroslava Křivého svým způsobem „ukryt“(alespoň právně) před orgány německé okupační správy tím způsobem, že byl od 31. 8. 1939 do 21. 5. 1940 hospitalizován pro předstíranou duševní chorobu na Klinice pro choroby duševní a nervové Masarykovy university a na základě lékařského posudku byl soudem shledán nesvéprávným.

Po propuštění z kliniky a přestěhování do Pejškova byl kontaktován bývalými spolupracovníky napojenými na odbojové hnutí. Předával jim cenné informace zejména k osobám, které se snažily do odbojových struktur napojit. V lesích u Vohančic na chatě majora Sylvestra Vody, přes něhož byl napojen na odbojovou organizaci Obrana národa, se tak setkal i s generálem Vojtěchem Lužou. Podporoval rodiny svých zatčených či uprchlých kolegů a známých. Za svoji činnost byl po válce vyznamenán Československým válečným křížem 1939. V prvních květnových dnech 1945 nastupuje opět službu u policie a záhy se stává prvním poválečným ředitelem Národní bezpečnosti v Brně. Po únorovém převratu je počátkem roku 1949 přeložen (či spíše odsunut) na Krajský národní výbor.

V roce 1950 odchází na trvalý odpočinek. Po vynesení rozsudku z 25. 9. 1953, kterým byl odsouzen k trestu smrti, se mezi jeho přáteli zvedla obrovská vlna solidarity a začali organizovat jeho záchranu. Jeho manželka hned 26. 9. 1953 podala žádost o milost a 6. 10. 1953 i návrh na obnovu řízení. Její, na tu dobu smělý čin vyvolal nepříčetnou reakci Krajské správy ministerstva vnitra v Brně. Rozhodný protestní dopis prezidentu Antonínu Zápotockému píše 27. 9. 1953 Babákův přítel generál prof. JUDr. Bohuslav Ečer (zastupoval poválečné Československo u Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku a na vítězných mocnostech v podstatě vymohl vydání K. H. Franka k potrestání do Československa). U prezidenta přímo intervenuje i tehdejší poslanec Národního shromáždění prof. MUDr. František Bláha, děkan Lékařské fakulty hygienické UK a jeden z prvních signatářů Charty 77. Milost udělil odsouzenému A. Zápotocký 21. 1. 1954. Jak už to tak bývá, platí něco za něco – trest doživotního vězení a vzetí návrhu na obnovu řízení zpět. Trest mu pak byl v souvislosti s amnestiemi v letech 1955 a 1957 snížen nejprve na dvacet a následně sedmnáct let. Po více než jedenácti letech věznění v Brně, Leopoldově, Mírově a Iľavě je podmínečně propuštěn. Jeho první kroky vedly k příteli MUDr. Ludvíku Tužínovi, internistovi ordinujícímu po r. 1952 v Brně na Zámečnické ulici 2/6. Odtud telefonoval do zaměstnání své neteři Jarmile Maškové (dcera jeho švagra Karla Maška, dosud žijící), zaměstnané v Brně. V jejím doprovodu pak odjíždí vlakem do Tišnova a odtud autobusem do Deblína, kde ho čekalo auto pana Jebáčka, kterého pravděpodobně rovněž kontaktoval telefonicky z ordinace MUDr. Tužína (Jebáčkovi v té době měli jako jediní v Pejškově telefon a auto).

Prvními jemu známými lidmi z doby před uvězněním, se kterými přišel do kontaktu, byli patrně tito dva jmenovaní. Vzápětí po propuštění z vězení se dává do práce a usiluje o své očištění. Nejvyšší soud mu povolil 13. 10. 1967 obnovu soudního řízení a Vyšší vojenský soud v Táboře ve veřejném hlavním líčení, konaném v lednu 1968, zprostil JUDr. Babáka viny ve všech bodech obžaloby. Manželka JUDr. Babáka absolvovala 14. 6. 1921 Soukromý ženský ústav učitelský v Olomouci-Řepčíně a do r. 31. 8. 1925 učila postupně na obecných školách v Rašově, Dolních Loučkách a ve Svatoslavi. Po sňatku s JUDr. Babákem učitelskou dráhu dle tehdejších společenských konvencí opouští. V 50. letech se pochopitelně dostává do existenčních obtíží a nezbývá jí než přijmout těžkou fyzickou práci na poli a jako ošetřovatelka drůbeže v místním JZD. Co se týká rozporu v adrese brněnského bydliště, lze uvést, že v letech své aktivní služby bydlel pan rada Babák nejdéle v přízemním bytě v domě č. 8 na Sušilově ulici (s přetržkou v letech 1940 až 1945, kdy pobýval v Pejškově č. 27 a kde rovněž bydlel po propuštění z vězení až do své smrti). Samozřejmě nelze vyloučit ani kratší bydliště na jiné adrese. Potvrzení by si ovšem vyžádalo hlubší pátrání v archivu. S jistotou například víme, že v době svého sňatku s Marií Maškovou v červenci 1925 bydlel na adrese Veveří 62. Vládní rada JUDr. Josef Babák zemřel 6. února 1971 a o pět dní později byl po církevních obřadech uložen do rodinného hrobu na hřbitově v Deblíně. Završil se tak život čestného člověka a vlastence. Pro zájemce o širší seznámení se s osudy tohoto neprávem skoro zapomenutého rodáka z Tišnovska lze především doporučit studii Vojtěcha Žampacha, která pod názvem „Životní pře JUDr. Josefa Babáka“ postupně vyšla v prvních třech dílech 47. ročníku Vlastivědného věstníku moravského v roce 1995.

Karel Mašek