Srpen 2015

Vzpomínky na konec války II

podle vzpomínek pamětníka sepsal Josef Meduna

V době osvobozování Tišnova v našem tišnovském bytě přechodně bydlela moje sestra Lída s manželem. Žili v Brně, tam se ale za války báli, a tak se nastěhovali k nám. Také u nás přechodně žila má sestra Anynka a stále nejmladší sestra Míla. Několik dnů po příchodu Sovětů do města jsme prožili šok. V noci se náhle ozvaly rány na vstupní dveře našeho bytu a křik. Někdo se k nám stále silněji dobýval. Všichni jsme se báli, nevěděli jsme, co se to děje. Lídin manžel Franta otevřel okno a začal volat o pomoc. Rozhlédl jsem se z okna. Pod naším bytem až k prvnímu poschodí rostl menší strom. Chytl jsem se za roh okna, spustil jsem se dolů po zdi a spadl přímo do koruny stromu. Trochu jsem se otřepal, ale rychle jsem slezl dolů do dvora. Veliká vrata vedoucí ze dvora na ulici však byla zamčená. Proto jsem přelezl taras na dvůr sousedů a mlátil jsem jim na okna. Otevřeli mi, a když jsem je prosil, aby mě pustili na ulici, udělali to.

Rychle jsem spěchal na radnici na náměstí asi 300 metrů daleko. Tam byla pohotovostní hlídka sovětských vojáků. Prosil jsem je o pomoc. Také tam byl rumunský důstojník a ptal se, jestli jsou ti rušitelé taky Rumuni. Když jsem řekl, že nevím, šel se mnou rychle k našemu domovu. Před náš byt jsme se dostali právě ve chvíli, kdy útočníci vyrazili dveře a vnikli dovnitř. Velitel hlídky hned zasáhl a ptal se jich, co tam hledají. Oni odvětili, že hledají Germánce. Ukazovali na Anynku a křičeli, že její manžel je Germánec. Má sestra Anynka byla významná sokolka, byla náčelnicí sokolské župy pernštejnské a v roce 1942 v době heydrichiády byla zatčena a deportována do koncentračního tábora Reifensbrück bei Fürstenberg in Mecklenburg. Po roce věznění byla propuštěna. Začala to vojákům vysvětlovat a ti po nějaké chvíli všichni odešli. Rumunský důstojník se, když viděl, že jde o Rusy, postavil stranou a vůbec se jednání neúčastnil. Tak jsme z té situace šťastně vyvázli. Ruští vojáci znásilnili hodně žen, ty se pak bály chodit na ulici a dívaly se jen z oken.

Ve městě se nacházelo mnoho sovětských vojáků a hledalo se pro ně ubytování. Na dvoře našeho domu bylo několik prázdných místností, kam se nastěhovalo asi patnáct sovětských vojáků. Jejich velitelem byl seržant, který se představil jako Michal Kovalenko z města Sumi na Ukrajině. Maminka ho zvala k nám a on chodil někdy na oběd. Můj otec byl silný kuřák, ale v dané situaci neměl tabák. Dal proto jednomu vojákovi své staré hodinky se siluetou myslivce, jak střílí na jelena. Voják slíbil, že za hodinky přinese tabák, ale nepřinesl. Otec si pak stěžoval seržantovi. Ten nechal vojáky nastoupit na dvoře a křičel na ně. Za chvíli přiběhl voják s tabákem. Vojáci bydleli na dvoře asi dva týdny a potom odešli. Maminka pak vypravovala, že když šla jednou po náměstí, po silnici právě pochodovala kolona sovětských vojáků, najednou se jeden z nich oddělil a přišel za ní na chodník. Loučil se s ní a děkoval. Byl to ten Kovalenko.

Čtvrtá část, pokračování příště