Tišnovská vzpomínka na Jana Palacha (i otazníky kolem ní)

Patřím mezi ty z tišnovských občanů, kteří do své mailové schránky dostávají čas od času zprávy od organizátorů celostátní kampaně „Milion chvilek pro demokracii“. Dne 14. ledna jsem takto obdržel zprávu, že o dva dny později, tedy ve výroční den činu Jana Palacha, se po celé republice uskuteční od 18 hodin shromáždění na jeho počest a památku, přičemž mezi 66 uvedenými městy, v nichž tato vzpomínka proběhne, jsem s potěšením objevil i Tišnov; jako místo konání zde bylo upřesněno „náměstí Míru“.

Vypravil jsem se tedy ve středu 16. ledna v uvedenou dobu na oznámené místo; zpočátku se zde sice nacházely jen dvě osoby, ale postupně přicházely další i s kytkami, svícemi či státní vlajkou, až nás bylo něco mezi patnácti a dvaceti. Nic se ale stále nedělo, neboť se čekalo na nějakého organizátora akce, který dle všeobecného mínění toto shromáždění přes pražské centrum „Milionu chvilek“ svolal. Když ani v dalších minutách nikdo takový nedorazil, navrhla paní zastupitelka Pozděnová, abychom se přesunuli za kostel k památníku obětem komunismu a tam položili květiny či zapálili svíčky. Když jsme tento chvályhodný nápad zrealizovali, oslovil mne jeden z účastníků s tím, že má z internetu vytištěno poselství k tomuto výročí a jestli bych ho na místě nemohl přečíst. Převzal jsem tedy od něj dvoustránkový text a během asi deseti minut seznámil s jeho obsahem ostatní přítomné. Na závěr někdo spontánně začal zpívat českou hymnu, ostatní se přidali a po jejím doznění se všichni pomalu rozešli. Snad s pocitem, že i přes náhlou improvizaci proběhl akt dostatečně důstojně.

Mně to ovšem nedalo, abych v následujících dnech nepátral po důvodech, proč mělo uspořádání této tolik potřebné piety spíše happeningový průběh než nějakou pevnou organizaci, kterou by si podle mého mínění zasloužilo. Oslovil jsem nejprve pana Michala Rezka, který jako člen tišnovské iniciativy „Na to přijdem“ nedlouho před tím spolupracoval s organizátory večera k výročí 17. listopadu, s dotazem, zda náhodou konání akce neohlásil do Prahy „Milionu chvilek“ on nebo některý z jeho kolegů. Když mi oznámil, že tentokrát se pro pracovní zaneprázdnění a jiné povinnosti rozhodli členové iniciativy sami nic neorganizovat, obrátil jsem se přímo na adresu, ze které mi byla původní zpráva, informující o konání akce, doručena.

Došla mi odpověď podepsaná Veronikou Vendlovou, podle níž jim tišnovskou akci nahlásili Ctibor a Jarka Martinů, dokonce prý jako jedni z úplně prvních, a dala mi na jmenované kontakt. Nu a pan Ctibor Martinů ze Železného (což byl mimochodem právě ten muž, který mi na místě aktu předával k přečtení vytištěné prohlášení) mi pak vysvětlil, že muselo dojít k nějakému nepochopení, že se chtěl pouze akce zúčastnit, a nikoliv ji pořádat. Což posléze připustila i Veronika Vendlová, která mi napsala: „Vypadá to, že jde spíše o nedorozumění. V budoucnu budeme muset s těmi, kteří se nám ohlásí, lépe komunikovat.“ Ještě trefněji asi vystihl okolnosti vzniklé situace již zmiňovaný Michal Rezek: „Jde o hnutí, vše je prostě z podstaty do značné míry živelné, nejsme členská organizace, nýbrž volné sdružení a jen se k akcím přidáváme nebo děláme některé nad rámec těch republikových. Příslušnost k Milionu chvilek je zcela volná…“

Vysvětlení jsem nejen přijal jako dostačující, ale z určitého pohledu mi bylo dokonce velice sympatické. Jestliže se nic neorganizuje shora a věci se rodí přirozeným způsobem „opačným směrem“, je to rozhodně zdravé i povzbudivé a případně vzniklé drobné problémy jsou vlastně spíš zanedbatelné.

Mnohem horší byl ovšem jiný zážitek, který mne čekal ani ne 20 hodin po konání pietní vzpomínky, když jsem nazítří krátce po poledni procházel parkem kolem památníku. Nebylo divu, že kalíšky byly rozházeny větrem a že svíčky v nich už logicky vesměs nehořely, vadila mi jiná věc: u pomníčku už totiž neležela jediná kytka… A že jich tam bylo během aktu položeno víc než dost. Máme tu takové hyeny, že kradou ve velkém i květiny z hrobů, nebo spíš nějakého zavilého bolševika, který nesnesl, že si tišnovští občané dovolili uctít člověka, který dal i za cenu vlastního života komunistům najevo, co jsou vlastně zač?

Václav Seyfert

Ilustrační koláž autora článku.