Smutné výročí Oldřicha Kothbauera

„Na malé atletické dráze tišnovského Sokola se běží závod na 1 500 m. Krásný a těžký závod. ,Poslední kolo,’ hlásí soudce. Vzrušení se zmocňuje všech diváků. Střetli se dva bojovníci. Starý zkušený závodník a čsl. rekordman br. Josef Německý z Nového Města je v čele závodu, za ním několik metrů je náš Olín. Olín má dnes těžkou práci. Jde o župní rekord, který dosud drží, a ten je v sázce. Před tak velkým závodníkem, jako je Pepek, sklonili se již jiní a porážka nebude bolet. Při tom se může Olín ,vytáhnout’ a udělat svůj nejlepší čas. Takto uvažujeme, sledujíce závod. Nevzdáváme se však naděje, Olína známe. Olín je starý nezmar, Olín má bojovné srdce, Olín se nedá. Naděje, úzkost a tužba, která se stydlivě skrývala v našem podvědomí, se najednou projevuje otevřeně a volání ,Olíne‘ zachvátí cvičiště. Olín bojuje, Olín vítězí. Nebál se, nezalekl se silnějšího. Mnoho takových závodů vybojoval a v každém prokázal spolehlivost, statečnost a poctivost. Tyto vlastnosti provázely ho celý život. Olín byl sokolem tělem i duší.“     

(Dr. R. Major: To byl Oldřich Kothbauer, z almanachu Bojem a utrpením k svobodě. 1938-45. Sokolská župa Pernštejnská, vyd. 1947)

Výročí spjatá s druhou světovou válkou patří už z logiky historických souvislostí mezi ta smutná. Je však nutné si je neustále znovu připomínat, protože přinášejí svědectví o morálce, mravnosti a charakteru jedněch, stejně jako o podlosti a zbabělosti druhých. Vypovídají o úctě k odvaze a statečnosti, jsou poučná a dokážou být i očistná…

Oldřich Kothbauer se narodil 10. června 1905 v Tišnově na Klášterské (dnešní Jungmannově) ulici. V letech 1920–23 se vyučil u Josefa Hejla strojnickému řemeslu a další dva roky pak pracoval jako strojní zámečník v brněnské Zbrojovce. Následně si rozšířil své odborné vzdělání a přes některá další zaměstnání se v roce 1934 vrátil do Zbrojovky zpět už jako technický úředník. Na tomto pracovišti jej zastihla okupace Československa v březnu 1939. Bydlel v té době se svou ženou Josefou, rozenou Neumannovou, v domku na Školní ulici (nyní Bezručova) a měli spolu ani ne roční dceru. S vědomím a souhlasem manželky se přesto jako správný sokol okamžitě zapojil do odbojové činnosti. V rámci vojenské organizace Obrana národa byl hned v dubnu pověřen úkolem obstarat co nejvíce zbraní ze Zbrojovky, která byla samozřejmě obsazena Němci. Činil tak za obrovského rizika, většinou ve spolupráci se svými spolehlivými pracovními kolegy Petrem Vítkem a Ondřejem Kučerou. Podařilo se jim z brněnské fabriky vyvézt desítky kulometů, pušek, pistolí či granátů a množství střeliva. Na základě vyprávění své maminky později Kothbauerova dcera Jitka ve vzpomínkách napsala: „… při jedné jízdě je stavělo gestapo nebo němečtí vojáci, zrovna když vezli zbraně – tatínek řekl Ing. Vítkovi, že nelze nic jiného dělat než ujet. Němci zastavili další auto a pronásledovali je. Ing. Vítkovi se podařilo kličkováním ulicemi Tišnova Němcům ujet. Maminka už je čekala, oni vjeli do naší stodoly (bylo kolem poledne) a zavřela za nimi vrata; nikdo nic neviděl.“

Jak je zřejmé z citované vzpomínky, byla nejen paní Josefa do odbojových akcí svého muže aktivně zapojena, ale přivezené zbraně se dokonce v první fázi ukrývaly přímo ve stodole a v zemi na zahradě Kothbauerova domu. Byly sem přiváženy v rozloženém stavu, konzervovány a ukládány do plechových krabic, speciálně zhotovených klempířským mistrem Františkem Kočkou, členem tišnovské odbojové skupiny, která dostala název „Legionářsko-zbrojovácká“ a k níž patřili i oba manželé Kothbauerovi. Část zbraní byla postupně předána partyzánům a dalším odbojářům, některé byly ukryty v okolních lesích. A pak se celý příběh poněkud rozdvojil…

Aniž by gestapo mělo tušení o podílu Oldřicha Kothbauera na tajném vyvážení zbraní ze závodu, zatklo jej 24. srpna 1939 za údajné rozšiřování protinacistických letáků v areálu Zbrojovky. Jednalo se o podvrh, na této akci se on nijak nepodílel, a je tedy obrovským paradoxem, že ač před tím zvládal unikat nepříteli v extrémně nebezpečných situacích, dostal se do jeho rukou na základě smyšleného udání některého ze spoluzaměstnanců, který toužil postoupit v závodě na jeho místo. Byl vězněn na Cejlu, později na Špilberku, při krutých výsleších mu gestapáci, kteří věděli o jeho sportovních úspěších, přerazili nohy a zlámali žebra se slovy: „My ti dáme závody, že na to budeš do smrti pamatovat.“ Po dalších devíti měsících ve věznici Breslau byl v Berlíně odsouzen za rozšiřování nepřátelských tiskovin na tři roky káznice ve Waldheimu. Byl zařazen jako kreslič do konstrukční kanceláře letecké továrny Zwickau a zde vytvořil i řadu krásných kreseb pro svoji dceru, které se ovšem do rukou rodiny dostaly až po jeho smrti. V důsledku předchozího týrání se Oldřichův zdravotní stav neustále zhoršoval a 28. srpna 1942 v 5.30 hodin ráno zemřel. Jen nedlouho před tím se jeho manželka obrátila na tišnovského vládního komisaře Binara s prosbou o pomoc a žádala o převoz manžela na léčení. Přítomný důstojník z Berlína věděl, že se paní Kothbauerová narodila ve Vídni a oznámil jí, že všechno zařídí, když se ona přihlásí k Němcům. Odmítla… Když ji později zejména po zatčení Ing. Vítka několikrát vyslýchalo gestapo, a dokonce v domě provedlo bezvýslednou prohlídku, popřela, že by o čemkoliv z manželovy protinacistické činnosti věděla.

Vraťme se ale k ukrytým zbraním, protože i tato linie příběhu má svoji dohru. Jednu ze zbraní zakopanou na Květnici po létech odkryl silný jarní déšť a našli ji zde mladí tišnovští skauti. Prostřednictvím svých konfidentů se vše dozvědělo gestapo a provedlo koncem roku 1944, tedy více než dva roky po smrti Oldřicha Kothbauera, velkou zatýkací razii, kterou odnesla životem celá řada dalších tišnovských odbojářů. Němci z tvrdých výslechů zjistili, že stopa vede do Kothbauerovy zahrady, kam ráno 8. prosince 1944 vtrhla auta se 42 vojáky a pěti gestapáky, kteří nařídili vdově, ať jim ukáže, kde jsou zakopány zbraně. Přivedli i ztýraného Ondřeje Kučeru, který paní Kothbauerové sdělil, že je vše prozrazeno. Ona však stále trvala na tom, že o ničem neví. Za křiku nezvaných návštěvníků, že celá rodina bude před domem odstřelena, vzápětí upadla do bezvědomí se silným srdečním záchvatem. Přivolaný úřední lékař MUDr. Tomeš našel odvahu zakázat gestapákům převoz paní Josefy s tím, že do rána bude nejspíš mrtvá a stejně jim nebude moci nic říci. Přikázali tedy alespoň do tří dnů odevzdat zbraně na četnické stanici, jinak že postřílí polovinu mužů z Tišnova. Bratr Karel Neumann, o němž gestapo nevědělo, pak v přestrojení ukryté věci vykopal, odstranil z nich potřebné součástky, aby zbraně nebyly funkční, a jeho maminka s vnučkou Jitkou je odvezly na stanici. Válka už se nezadržitelně blížila ke svému konci.

15. prosince 1945 udělil prezident Československé republiky Oldřichu Kothbauerovi in memoriam Československý válečný kříž 1939, který na jaře následujícího roku osobně převzala na tišnovském náměstí paní Josefa Kothbauerová za přítomnosti dcery Jitky.

24. srpna 2016, přesně na den 77 let po zatčení Oldřicha Kothbauera, navštívili jeho zahradu Radim Tichý a Miloš Sysel ze zdejšího spolku Continuum vitae s detektorem kovů. Za přítomnosti policie a pyrotechnika se jim podařilo objevit ještě asi 300 nábojů, které koncem války unikly pozornosti gestapa.

Dcera Oldřicha Kothbauera Jitka, provdaná Hochmanová, žije dodnes v Brně a značnou část roku tráví v Tišnově v rodném domě, kde se všechny popsané události odehrály. Její maminka Josefa zemřela v roce 1990 ve věku 82 let.

„Olín nezemřel, žije mezi námi, tak jako všichni naši bratří, kteří položili život za naši svobodu. Procházím-li tišnovskou sokolovnou a naším malým cvičištěm, po každé se s Tebou, Olíne, bratře Ludvo Sitaři, Tondo Parolků, Roberte Klusáku, setkávám. Stojíme jako dříve v malém hloučku a radíme se, jaké družstvo postavíme na neděli, jak obsadíme jednotlivé discipliny a co všecko třeba zaříditi, abychom zvítězili. Slyším vaše slova, kterými promlouváte k nám všem: V nastávajícím závodě je nám třeba poctivosti, statečnosti a lásky k národu.“           

(Dr. R. Major: To byl Oldřich Kothbauer, z almanachu Bojem a utrpením k svobodě. 1938-45. Sokolská župa Pernštejnská, vyd. 1947)

Další zdroje:

– Ludvík Horčica: Oldřich Kothbauer a Legionářsko-zbrojovácká odbojová skupina Tišnov, vyd. 2015

– osobní vzpomínky paní Jitky Hochmanové

– čtrnáctideník Národní osvobození, č. 18/2002 a 24/2016

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: z rodinného archivu Jitky Hochmanové