Na Spravedlnosti

Kdo mě zná, ví, že kdyby mi toto někdo vyprávěl, nevěřil bych mu to. Rád se bojím, rád vyhledávám hrůzné či neuvěřitelné příběhy, ale patřím mezi ty, co na nějaké povídačky nevěří. Zvláště ty, co souvisí s „duchy“. Před vyprávěním podotýkám, že nejsem na drogách, nic nekouřím, nepiji.

Byl jsem ještě s naším psem Merlinem na chaloupce, když se toho trochu sychravého podvečera začalo stmívat. Dozaléval jsem zahrádku, vypnul jsem elektrocentrálu, uklidil po sobě, pozamykal a šel k brance. Chtěl jsem být ještě za světla doma.
Jenže z ničeho nic jsem znova uslyšel zvuk elektrocentrály z uzavřené boudy. A kdo ví, jak centrála řve, je mu jasné, že jsem se nemohl mýlit. A sama se přece nespustí. Než jsem došel k boudě, zvuk ustal, přesto jsem dveře otevřel a všechno zkontroloval. Vypínač byl ve správné poloze. Merlin, který pořád chodí v mých šlépějích, zůstal tentokrát sedět uprostřed zahrady a temně poštěkával. Nebál jsem se, bylo to jen divné. Zamknul jsem zahradu a odešli jsme. Cesta kolem zahrady vede do strmého kopce, který končí místem, kterému se říká Na Spravedlnosti. Je to objevené bývalé popraviště.

Tady jsem v podstatě chtěl svůj příběh začít, jenže nevím, jestli právě ta podivnost s elektrocentrálou s následujícím děním nesouvisela. Když jsme míjeli s Merlinem poslední sloupek zahrady, uslyšel jsem smích, hlasité zvuky a rozbíjení skla od popraviště. Vandalové! Nejsem žádný hrdina, který by chtěl s malým pejskem zabránit vandalství, zvláště když se těch hlasů ozývalo tolik. A dostat přes hubu, přinejlepším, od pár opilých či dnes sjetých výrostků, bych fakt nechtěl. Navíc jsem nechtěl ohrozit Merlina. Vzal jsem silnou hůl a opatrně jsem se blížil lesem k místu, odkud hluk pocházel. Jen se mrknu, co se tam děje, než zavolám městskou policii.

Mohl jsem jít se štěkajícím psem vstříc vandalům, neslyšeli by mne. Ale raději jsem psa vzal na vodítko. Byl úplně klidný a tichý, musel vědět, že se něco děje. Z ničeho nic ale jakýkoliv hluk ustal. Jako by mne zpozorovali, to ale není možné. Jak by dokázali zmlknout takhle najednou? Ztuhnul jsem a čekal. Hledal jsem cokoliv, co by mi řeklo, co se děje. Taky jsem si ke své hrůze všimnul, že je už tma a já měl být dávno doma. Když se však neozval jediný zvuk, pohnuli jsme se směrem k popravišti. Zvědavost byla větší než strach. Nejkratší cestou jsem došel k sezení, které postavili u informační cedule.

Nikde nic, nikdo nikde, oheň si tady nikdo nerozdělával, tak mi řekněte, co se tady dělo, co jsem to slyšel za hlasy. Nezbláznil jsem se? Vůbec jsem se ale nebál, i přestože jsem byl na místě, které by v mnohých vzbuzovalo strach nebo jen nepříjemný pocit. Jen Merlin nebyl vůbec ve své kůži. Neznám u něj stažený ocas mezi nohama. Neznám jej tak ustrašeného. Abych jej uklidnil, sedli jsme na odpočívadlo, vytáhnul jsem láhev s vodou a nalil jsem mu do dlaní. Nepil. Tak jsem vytáhnul pamlsky. Nevzal si. Tak půjdeme domů, Merlinku?

Když stál přede mnou, všimnul jsem si, že sloupek odpočívadla odrážel namodralé světlo. Teprve nyní mi došlo, že ač se setmělo, je kolem mne nějak více světla, než by vydal i měsíc v úplňku. Merlin se mi nepřítomně koukal přes rameno, ale neštěkal. Prudce jsem se otočil a strnul. Myslím si, že jsem zůstal několik minut naprosto paf.

Není to už trochu moc? V místě, kde jsou základy popraviště, ze země vycházelo namodralé světlo a v něm jsem uviděl obrys člověka. V podivné poloze a nestál na zemi. Jenže já jsem se nebál a to, co mne uklidňovalo, vycházelo zevnitř mne, ne od toho člověka. On tam poklidně visel, nemluvil. Přesto se mnou začal komunikovat. Vždycky když mne oslovil, to modré se zachvělo, jakoby větrem. Jak ale se mnou mluvil, když jsme si nepovídali? A co vlastně říkal? Hlas se ozýval přímo ve mně a já mu odpovídal stejně. Četl mě a uměl mi do hlavy vkládat to, co chtěl?

„Jsem popravený nespravedlivě. Nic jsem neudělal. Všechno na mne mlynář nahrál.“
„A kdo jsi?“
„Jmenuji se Richard Haupknecht, jsem pomocníkem u koní ve mlýně.“
„Ty ještě žiješ?“
„Ne, ale nemohu odejít mezi ostatní, protože jsem popraven nespravedlivě, a dokud moje jméno nebude očištěno, nebudu mít klid.“
„A proč já, proč tady, proč nejdeš hledat spravedlnost tam, kde ti mohou pomoct?“ podotkl jsem. Věřte mi, nebál jsem se. Nebyl jsem tak odvážný, musel to způsobit onen Richard. Nějak do mě samotného vnesl klid. Jak, to nevím.
„Neptej se proč ty, proč odsud nemohu, nevím to. Mohu ti povyprávět jenom svůj příběh. Víc s tím mohou udělat lidé, kteří žijí.“
A začal: „Psal se rok 1713. Tehdy bylo parné léto a žně vrcholily. Na polích se tvrdě pracovalo. Já jsem byl pomocníkem ve mlýně, staral jsem se o koně. Byl jsem rád za tu práci. Nemusel jsem dřít na palčivém slunci. Vážil jsem si střechy nad hlavou a dostatku jídla. Myslím dostatku jídla pro pomocnou chásku. Ubytování ve stájích. Ale neskuhral jsem si. Tehdy jsem se poprvé střetl s nevlastní dcerou pana mlynáře. Chlapce neměla a já neměl děvče. Nebudu vám popisovat, jak moc jsme se měli rádi, jak rádi jsme se potkávali, později došlo na drobná tajná pohlazení, pár ukradených nesmělých polibků, ale nikdy nic víc, protože přece jenom – já byl jen pomocník, ona nevlastní dcera bohatého mlynáře. Byla to v podstatě nešťastná láska, nikdy nikam nepokračující, nikdy neměla dojít šťastného konce. Jedině že by se mnou Anička, promiňte, ani jsem vám ji nepředstavil, někam utekla. Ale co bych já mohl tomu děvčeti nabídnout? Nic než nouzi. Takže jsem bral za vděk jejím úsměvem, pohlazením. Choval jsem se tak, abych nikdy nebyl vyhozen, abych mohl se svou Aničkou prožít to, co se takhle prožít dalo. Dokonce jsme si jako tajní milenci rozlomili šestikrejcar, můj jediný majetek, abychom ho jednou spojili, kdyby nás osud rozdělil. Mimochodem při našich tajných schůzkách se mi Anička svěřila, že mlynář Schwarz, její nevlastní otec, vyhledává každou příležitost, aby ji mohl obtěžovat. Vzhledem k tomu, že byla ze slušné rodiny, nikdy neupřesnila detaily toho, co míní obtěžováním. Já jsem byl ale zoufalý. Co s tím mohu dělat? Jak jí mohu pomoci? Jak mohu já zasáhnout. Tento člověk seděl v místní radě, kdykoliv mne mohl zadupat do bláta. Jen jsem tajně doufal, že si nedovolí více, než je přípustné. Přípustné není pochopitelně nic. Zabít toho člověka přece nemohu. Ale měl jsem to udělat. Měl jsem to udělat. Měl.
Jednou v podvečer jsem šel na tajnou schůzku za svou Aničkou. Za stájemi bylo uloženo krmení pro koně a tam jsme se scházeli. Když jsem se blížil ke stavení, uslyšel jsem dušený křik právě z těch míst, kde jsme se měli setkat. Rozběhl jsem se, najednou mi bylo úplně jedno, že mě někdo uvidí, uslyší, že se prozradí náš vztah. Jen jsem si vybavil, co se s Aničkou děje. Jenže jsem si zdaleka nepředstavil tu hrůzu, kterou jsem před sebou spatřil ve světle plápolající lampy, která byla zavěšena na trámu. Než jsem uviděl, co bych raději vidět nechtěl, spatřil jsem mlynáře vybíhat z budovy vedlejšími dveřmi vedoucími k nakládacím rampám. Ale mlynář neutíkal potichu. Jakmile mne uviděl vbíhat dovnitř, začal křičet na celé už téměř pospávající okolí. Vůbec nic mi nedošlo. Uviděl jsem Aničku s vyhrnutou sukní, měla zkrvavenou tvář a sotva dýchala. Z hlavy jí kanula krev a přes tu téměř na mě neviděla. Možná vůbec netušila, že už jsem u ní. Chroptěla, celá se třásla. Celá ta hrůza netrvala dlouho. Když jsem ji vzal do náruče, abych jí pomohl, dodýchala a celou silou mne tiskla ruku. Já jsem přes slzy neviděl. A přesně takhle mne objevili lidé, které úmyslně mlynář natahal do stavení.
Věřte mi, bylo naprosto marné cokoliv vysvětlovat. Byl jsem natolik zlomen Aniččinou smrtí, nespravedlností a tím, že nemohu pomstít její smrt, její zneuctění, že jsem jako vesnách přečkal odsouzení a celý proces. Ještě musím podotknout, že veškerý můj majetek a důkaz naší lásky jsem tehdy k cestě na popraviště odhodil, protože už jej neměl nikdo nikdy spojit. Chtěl jsem, aby jej někdo v budoucnu našel, objevil i jeho druhou část a spojil si můj a Aniččin příběh. Jde o onen rozlomený šestikrejcar.“

A tady jeho vyprávění skončilo. Kdykoliv jsem se během vyprávění chtěl na něco zeptat, vevnitř mne to zastavilo. Bál jsem se, že to přeruším, že to neobnovím, že se mi ten přelud ztratí. Mnoho detailů jsem se nedozvěděl. Až skončil, ptal jsem se já, ale v podstatě mi nemohl říct, jak mohu pomoci. Jen stále trval na tom, abych to zveřejnil, abych alespoň řekl světu, že on není tím vrahem. Věřím mu. Toto nebyl hlas člověka, který něco provedl, toto byl hlas zoufalého nevinného. Nevinného, který roky trpí tím, že ostatní neví, že bylo tehdy jeho jméno vláčeno cestou hrdelního práva, a přesto naprosto nevinně. Trpěl tím, že nikdo nepomstil smrt Aničky, ani smrt jeho maminky, která se až po popravě dozvěděla, že její syn byl odsouzen. A protože matky ví, co v jejich dětech je, neuvěřila tomu obvinění. Zemřela žalem a bezmocí, protože už nemohla pro svého syna nic udělat.

Najednou nastala tma. Vítr rozfoukal tento příběh. Pořád jsem neměl strach. Bál jsem se v ten okamžik jen toho, že to není pravda, že napíši-li to, lidé se mi vysmějí. Ale pro něj to udělám. Odešli jsme s Merlinem domů, kolem nás už v lese byla úplná tma, vítr ohýbal stromy, všude se míhaly stíny, ale já jsem věděl, že to žádní duchové nejsou. Ti totiž necestují, nestraší. Jsou jen plni příběhů.

Když jsme dorazili domů, čekala na mne žena ve dveřích, ubrečená a vystrašená. Byli jsme pryč několik hodin, nebral jsem telefon. Ale jak to, že jsem jej neslyšel? Jak to, že mne známí hledali, byli dokonce na tom místě, kde se mi tento příběh stal, a přesto mne tam a ani Merlina neviděli?

Vladislav Kubica
Foto ilustrační