Obyčejná PETka

Jak nepotřebné věci proměnit v umění? Galerie Josefa Jambora návštěvníkům přibližuje fenomén recyklace v současném umění, v němž umělci hrají roli sběratelů odpadu a přetvářejí jej v hodnotná umělecká díla. Recyklaci se věnuje mnoho tvůrců jak v současném umění, tak designu a architektuře.  Spojuje je zájem o životní prostředí a inovativní možnosti, které nabízejí přeplněné skládky a smetiště.

Mezi české umělce zabývající se nalezenými věcmi patří František Skála, Kryštof Kintera, Benedikt Tolar či Martin Skalický. Je mezi nimi i Veronika Richterová. Právě její dílo naleznete v prostoru zahrady galerie, nese název No-Mad Cabin (2000) a jedná se o vzorový přístřešek pro uprchlíky. Jde o první dílo, jež máte možnost v Tišnově zhlédnout. Další budou následovat v příštím roce, neboť autorka pro tišnovskou galerii připravuje na léto 2022 výstavu s názvem Pet-Tropicana, jejímž obsahem budou možnosti přežití v nouzových podmínkách, cestování a inspirace oblastmi tropického podnebného pásu.

Veronika Richterová (1964) se umělecké recyklaci věnuje přes patnáct let. K instalacím využívá především PET lahve a toto umění nazývá pet-art. Vytváří plastiky z rostlinného, zvířecího či mořského světa, design osvětlení a prostorové instalace.

Situace kolem uprchlické krize z let 2015 a 2016 ji přiměla k zamyšlení, jakým způsobem uprchlíkům pomoci. Navštívila uprchlický tábor na řeckém ostrově Lesbos a na základě této zkušenosti vytvořila cyklus předmětů No-Mad, jež jsou určeny lidem, kteří se nedobrovolně stali nomády. Mezi tyto předměty patří náš zapůjčený domek z PET lahví a palet, dále tkalcovský stav z palet, pícka z barelu či ohřívač z plechovek. Autorka zde využívá materiálů, jimiž byl tábor přímo zaplaven, a dává jim další šanci na užitečný život.

Základní stavba domku, modifikovatelná podle potřeby, má obytnou plochu 8 m2. Do konstrukce z dvaceti palet je vertikálně v pěti řadách fixováno cca 800 lahví naplněných pískem či zeminou. Ty zajistí stabilitu, izolaci i akumulaci tepla. Drobné škvíry mezi nimi v létě domek ochlazují, na zimu jsou utěsněny a stěny zvenku překryty plachtou, zevnitř dekami. Řešeno je i topení. Voda z dvojité střechy se svádí a filtruje. Přístřešek byl vystaven na Betlémském náměstí v Praze a díky Festivalu Landscape o krajinářské architektuře a umění ve veřejném prostoru, který pořádá Galerie Jaroslava Fragnera, také v Krnově, odkud jsme jej převezli a sestavili.

Domek je určen především pro lidi, kteří jsou nuceni přežít v provizorních uprchlických táborech nebo v jejich okolí v miniaturních stanech nebo v improvizovaných přístřešcích z plachet a igelitů. „Mým cílem je zlepšit tepelné podmínky dočasného bydlení, poskytnout obyvatelům trochu více soukromí a pocit vlastního domova,“ říká Veronika Richterová. Na výstavbě se může podílet celá rodina, sousedé nebo přátelé a sdílet radost  ze společné práce. Přístřešek může dodat tolik postrádaný pocit soukromí i hrdosti na vlastní zručnost. A na nezbytně nutnou dobu se může stát něčím jako domovem.

Z historie táborů
Nucená migrace a uprchlictví představují pro dnešní globální společnost výzvu, jíž čelí způsobem, který se v minulosti naučila využívat během válečných stavů. Pojďme se na toto téma podívat do historie.

Zykmund Bauman v knize Modernita a holokaust (1989) přirovnává 20. století ke století táborů. Předchůdcem dnešních uprchlických táborů jsou tedy tábory pro válečné zajatce, internační tábory a koncentrační tábory. Tento úzký příbuzenský vztah ukazuje na přímou souvislost s mezinárodním konfliktem, národní bezpečností i kontrolou nežádoucích osob.

První uprchlické tábory vznikaly provizorně v Evropě po roce 1945 v reakci na masivní vyhnání obyvatel z jejich domů během druhé světové války. V roce 1950 byl OSN zřízen Úřad pro uprchlíky (UNHCR), jenž měl po třech letech provozu zaniknout. Nestalo se. Naopak, úřad se rozrostl z pouhých 34 zaměstnanců na současných 7 680 zaměstnanců ve 125 zemích světa. Dnešní uprchlické tábory se vyznačují různorodostí. Některé dosahují velikosti metropolí, jiné velikosti měst. Největší uprchlický tábor v Bangladéši přesahuje velikost hlavního města USA Washingtonu. Podmínky života v nich se odlišují, přičemž některé umožňují volný pohyb, jiné jsou oploceny a stráženy. Některé existují již desetiletí, jiné jsou rychle a provizorně stavěny. Jsou to místa plná rozporu, v nichž jsou přítomny střídavě péče a kontrola, soucítění a represe. Jsou to místa přechodného, ale i dlouhodobého pobytu a místa plná slz, ale i nadějí. Dle informací organizace OSN pro uprchlíky žije v současnosti v táborech 6,6 miliónu lidí. Úřad zmiňuje, že cílem této „ochrany uprchlíků je najít trvalé řešení, které těmto lidem umožní začít znovu – v důstojných a bezpečných podmínkách. Mezi taková řešení se řadí integrace v zemi azylu, návrat zpět domů, je-li to možné, nebo přesídlení do jiné země“.

Kromě UNHHCR se humanitární pomoci uprchlíkům věnuje mnoho neziskových organizací, soukromých iniciativ a dobrovolnických aktivit. Zmiňme například humanitární organizaci ADRA, organizaci Člověk v tísni, Organizaci pro pomoc uprchlíkům, spolek Amaria nebo iniciativu Vlny solidarity.

Radka Kaclerová