Překážky proměnit v příležitost

Život v Porta coeli očima převorky, sestry M. Michaely Borákové

Sestro Michaelo, opatství Porta coeli je klenotem celého regionu Tišnovska, a to nejen pro své architektonické dědictví, ale především pro roli  kulturního a duchovního centra, jímž po staletí pro tento kraj bylo. Jsme rádi, že jste jako představená komunity sester tohoto kláštera kladně reagovala na kontakt ze strany našeho magazínu, a dovolíme si Vám v té souvislosti položit pár otázek ohledně Porta coeli a života ve zdech klášterní komunity a cisterciáckého řádu.

Řádový život
Pokud můžeme, sestro Michaelo, začít na osobní rovině, mohla byste se našim čtenářům v krátkosti představit? Jaká je vaše osobní životní cesta, odkud pocházíte? A jak a přes které komunity jste doputovala až sem do kláštera Porta coeli?
Jmenuji se sestra Michaela a pocházím z Bánova u Uherského Brodu. To je obec v podhůří Bílých Karpat, přibližně stejně velká jako Předklášteří. Vyrůstala jsem v katolické rodině. Po maturitě na gymnáziu jsem pokračovala ve studiu na lékařské fakultě v Olomouci. Do Porta coeli jsem nastoupila v roce 1995. Nastupovala jsem přímo sem s cílem zůstat zde. V cisterciáckém řádu, jako i v některých dalších, skládáme slib stability, to znamená rozhodnutí pro jeden klášter, ve kterém pak člověk žije po celý život. V prvních pěti letech jsem ovšem kvůli řeholní formaci ještě s přestávkami pobývala v klášteře Marienfeld v Dolním Rakousku.

Jaké byly Vaše motivy a cesta do řeholního společenství? A proč jste si zvolila zrovna řeholi sv. Benedikta a cisterciácký řád?
Během studia jsem stále více vnímala touhu po životě s Bohem, který je zároveň i tou nejlepší službou člověku. Mnišský život podle řehole svatého Benedikta jsem poznávala nejprve z knih. Zaujala mne jeho obyčejnost, zároveň jsem objevovala, že prostý způsob života, zachovávání řádu otevírá nové zdroje životní síly a je velmi tvůrčí. Chtěla jsem navštívit klášter, kde sestry žijí podle této řehole. V té době to byly v ČR pouze cisterciačky v Porta coeli. Několikrát jsem zde sestry navštívila a pak jsem vstoupila do komunity.

A jaký byl Váš první dojem, když jste se na tomto starobylém, leč tehdy zanedbaném místě ocitla?
Při první návštěvě jsem měla problém najít v areálu ty správné dveře. Jinak jsem rozlehlost a stav kláštera neřešila. Pro mne bylo důležité najít místo na světě, kde mi život dává smysl. Postupně mi samozřejmě došlo, že klášter je velký a jakoby ponořený v nutnosti velkých oprav. Ale vnímala jsem to skrze postoj starých sester, které prožily totalitu. Měly v sobě prosté, nefalšované přesvědčení, že Pán Bůh se staral celou dobu totality a postará se i dál.

Jak velká komunita sester zde od návratu v 90. letech žila a žije dnes? Přichází mezi vás nové kandidátky?
Sestry zde žily celou dobu, po zabrání kláštera nejprve jen skupina těch nejzdatnějších, které mohly dělat těžkou práci na bývalém klášterním statku.  Později se vracely další. Dodržovaly v rámci možností řádová pravidla a komunitu řídila celou dobu řádně zvolená a benedikovaná abatyše. Pádu totality se dožilo jedenáct sester. Dnes je komunita ještě menší, ale věříme, že zase zesílí.

Ve zdejší komunitě zastáváte funkci převorky. Jak se liší tato pozice od postavení abatyše, která dříve v čele zdejšího kláštera stávala?
Rozhodovací pravomoci a zodpovědnost převorky je stejná jako u abatyše. Abatyše pouze navíc přijímá slavnostní požehnání-benedikci při nástupu do úřadu a smí používat prsten, pektorál a berlu jako znaky svého úřadu.

Máte spojení s vyšebrodským mužským klášterem. Jste mu v rámci organizace cisterciáckého řádu podřízeny a jako převorka se zodpovídáte vyšebrodskému opatovi? Nebo je mužská a ženská větev řádu autonomní? A existuje spojení s klášterem v Marienthalu, který obnovoval po josefínských reformách zrušenou komunitu? Příp. udržujete spojení s dalšími komunitami?
Klášter Porta coeli je členem Mehrerauské kongregace a naším nadřízeným opatem je opat právě z kláštera Mehrerau v západním Rakousku. Část ženských klášterů je tak jako Porta coeli členem některé smíšené cisterciácké kongregace, některé kongregace jsou složené čistě z ženských klášterů a několik klášterů je podřízeno přímo generálnímu opatovi. Nerozlišujeme nějaký 1. a 2. cisterciácký řád. Duchovní spojení s klášterem Marienthal trvá. Navštívili jsme jej i osobně na podzim 2019. Sestry z Marienfeldu sem přijížděly hodně let vypomáhat.

Duchovní službu pro sestry zde dříve vykonával probošt. Nyní Vás má „na starosti“ tišnovský děkan P. Rybecký? Nebo máte „své“ řádové kněze?
Tišnovským kněžím i kněžím z celého děkanátu jsme velmi vděčné, že do kláštera denně docházejí sloužit mši svatou. Otec převor Justin z opatství Vyšší Brod k nám každý měsíc dojíždí na rekolekci – duchovní obnovu.

Pro řadu čtenářů je těžko představitelné, jak se žije za zdmi kláštera. Kdybyste to měla několika slovy popsat? Jak prakticky vypadá den podle řehole „Ora et labora“?
Život v klášteře je utvářený smýšlením sester a denním řádem. Jedním z našich slibů, kromě už zmíněné stability, je slib obrácení mravů. To znamená růst ve vědomí Boží přítomnosti, opouštět zlé myšlenky a skutky a budovat dobré. Je to odpověď na Boží pozvání k lásce a vnitřní svobodě. Všechna pravidla, která dodržujeme – omezený kontakt (osobní i skrze komunikační prostředky) – klauzura, mlčení, pro všechny závazný celodenní režim modlitby a práce od ranního vstávání až  po večerku, slouží k udržení správného ducha a zároveň se bez něho ani nedají natrvalo dodržovat. Den začíná ve 4.30 vstáváním a společnou modlitbou v chóru, v 7.30 je mše svatá, pak snídaně, čas pro rozjímání a duchovní četbu. V 9.00 začíná práce. V 11.30 se vracíme do chóru k další modlitbě, následuje oběd, rekreace a osobní volno. Ve 14.30 následuje práce nebo studium a od 17.15 modlitba růžence a večerní chvály. Po večeři a dokončení nutných drobných prací se v 19.40 sejdeme v chóru k modlitbě kompletáře. Do večerky pak můžeme třeba ještě číst, projít se na zahradě nebo i jít dřív spát.

Řada klášterů je proslulá prací na výrobě „klášterních produktů“. Věnuje se Vaše komunita také takové činnosti?
Sestry vždycky něco vyráběly. Ať už to byly bylinkové čaje, med, sušené ovoce, džemy, sirupy nebo i drobné dárky ze dřeva. Část produktů prodáváme v naší Klášterní kavárně.

Obnova kláštera
Porta coeli prochází rozsáhlou obnovou od neutěšeného stavu, v jakém ho zanechali původní správci před rokem 1989. Kdo velí, rozhoduje a určuje, co je potřeba a kdy v klášteře dělat? Vy? Nebo necháváte tuto věc na správci a společnosti Bernardinum, s. r. o.?
Vyplývá to do značné míry z okolností a potřeb našeho života. Když pominu protékající střechy, byla to například před asi dvanácti lety potřeba zachovat mnoho pracovních míst v Předklášteří, a proto se řešila oprava bývalého kravína. V minulých asi pěti letech jsme museli najít a upravit zázemí pro zaměstnance naší firmy, která spravuje klášterní majetek včetně areálu. Nebo přišla nabídka na obnovu klášterního pivovaru. S obnovou dobrovolnictví v Porta coeli se otevírá otázka rozšíření ubytovacích možností nejen pro dobrovolníky, ale i pro účastníky dalších aktivit, jako jsou vzdělávací semináře, seznamovací kurzy pro školy… Stále naléhavěji se ozývá nutnost úpravy veřejného prostranství v areálu. Na rozhodování se podílí hlavně pan správce Ing. Jiří Chrást, paní Ing. Hana Tomková jako stavební dozor a poslední slovo má konvent prostřednictvím převorky. Vždycky musíme uvážit, kolik máme peněz, co je akutnější a jestli výsledek bude ekonomicky udržitelný. Každý klášter totiž musí být hospodářsky samostatný.

Od počátku obnovy života v 90. letech funguje při klášteře dobrovolnické hnutí. Kdo za touto pomocí a její organizací stál v minulosti? A dnes? Spolupracují dobrovolníci přímo s vámi jako sestrami, nebo spíše se správou areálu?
Už jsem zmínila pana probošta Ubalda, který řídil dobrovolníky z organizace Bauorden. Tím ovšem dobrovolnictví v Porta coeli nezačalo. Už v 80. letech do našeho kláštera jezdili pomáhat hlavně vysokoškoláci studující v Olomouci a v Brně. O dnešní dobrovolníky se stará pan Ing. Tomáš Blaha z Tišnova. Práci organizuje po domluvě se správcem, pokud jde o práci ve vnitřních prostorách po domluvě se mnou.

Jaká je budoucí vize opraveného a obnoveného areálu? Mít budovy v pořádku a najít pro ně využití? Máte např. nějaký vzor v přeměně jiných klášterů v duchovní či kongresová centra?
Snažíme se vnímat znamení doby. Jaké služby může klášter (komunita) společnosti poskytnout. Využití kláštera s areálem má odrážet benediktinské motto „modli se a pracuj“. Takže očekávám, že obojí v rovnováze najde v Porta coeli své vyjádření.

Klášter má svůj podíl v nedávno zprovozněném pivovaru Vorkloster, což byla vlastně na počátku aktivita soukromých investorů. Co vás přesvědčilo, že je tento záměr v souladu se zájmy kláštera? A proč došlo v tomto případě namísto prostého pronájmu budovy k přímému zapojení kláštera do podnikatelského záměru?
U každého záměru hodnotíme slučitelnost konkrétní činnosti a reálnost vyhlídky na dobrou spolupráci. Pivovar je tradičně součástí klášterních areálů našeho typu. Mělo jít o obnovu něčeho, co bylo několik staletí v klášteře přítomno. Vzájemná spolupráce, myslím, funguje k oboustranné spokojenosti. Vzhledem k tomu, že podnik měl nést jméno kláštera, bylo jasné, že pokud dáme souhlas, chceme se i přímo účastnit. Pro mne osobně je to takový první stupeň pohostinnosti, návštěvník se může v areálu zastavit a více vnímat prostředí.

Jak se daří udržet z hlediska řeholního života soulad mezi hospodářskými činnostmi v areálu a vnitřním životem komunity? A co turisté, nenarušuje vzrůstající aktivita klášterní klid?
Před nástupem totality v klášteře fungovala klášterní škola, parní pila, malá elektrárna, zemědělský statek, bydlelo tady víc než deset rodin  zaměstnanců. Takže tady klid ve smyslu úplného ticha bez pohybu nikdy nebyl. Návštěvníci jsou jistě vítaní, jen bychom prosily o omezení hlasitých projevů v blízkosti kostela.

Má komunita Porta coeli zájem rozvíjet péči o příchozí i v duchovní rovině, např. možností pobytu v klášterních prostorách pro lidi hledající zklidnění, exercicie, „klášter na čas“…?
To je určitě aktuální výzva. Zatím máme k dispozici jen tři místnosti pro hosty, které používáme pro ubytování mladých žen se zájmem o řeholní život. Letos jsme začali opravovat bývalou hovornu, kde vzniknou dva malé apartmány pro duchovní pobyt. Další se uvidí.

Co byste ráda sdělila a popřála čtenářům našich Tišnovských novin?
Přeji všem, aby měli vždy někoho, kdo by je podporoval, aby se překážky mohly proměnit v příležitost.

Děkuji velice za Vaše odpovědi.

Vladimír Vecheta