Jaký byl ten právě uplynulý včelařský rok? Co se týče…
Firma Mouka: příběh o udržení rodinné tradice
V pravidelné historické rubrice Tišnovských novin jsme si během tohoto léta připomněli 25 let od obnovení, respektive vzniku dvou zdejších firem – Kv. Řezáč a Koral. Existuje tu ovšem ještě třetí „jubilant“, který letos slaví výročí hned dvojnásobné, a proto si zaslouží více než jen několik řádků v měsíčním kalendáriu. Historie firmy Mouka je velkým příběhem o oddanosti řemeslu a o udržování dlouhé rodinné tradice. Přes mnohá protivenství trvá její příběh dodnes a píše jej dnes již šestá generace rodiny, která se u nás stala symbolem výroby provaznického zboží.
Zavedená značka Mouka byla obnovena v srpnu roku 1992, tedy právě před čtvrt stoletím. Tradice provaznického řemesla byla ovšem v Moukově rodině zahájena nepoměrně dříve, před plnými 175 lety. V roce 1842 si zdejší občan František Mouka (1817–1892) založil samostatnou živnost. Jeho malá dílna na výrobu provazů a sítí působila nejprve na Brněnské ulici, později nedaleko nádraží v místech, kde se dnes nachází vodojem. Po otci zakladateli převzal živnost syn František Mouka (1846–1901) a od něj pak jeho nejstarší potomek Antonín Mouka (1880–1964). Ten v roce 1901 pracoval jako mladý tovaryš ve Vídni a zde jej zastihla zpráva o úmrtí otce – vrátil se tedy domů a převzal řízení provaznictví, které po zemřelém manželovi zdědila jeho maminka.
Tím začíná období velkého rozkvětu: Antonín dal firmě svoje jméno, po sňatku v roce 1907 i nové prostory v domku se zahradou zakoupeném na Korábě č. 133 (zde sídlí firma Mouka dodnes) a také moderní výrobní technologii. Zatímco jeho předchůdci své produkty zhotovovali ručně nebo nanejvýš za pomoci malých strojků a pro materiál v podobě surového konopí chodívala ještě i jeho maminka obvykle pěšky až do Brna, nyní nastal doslova technický převrat. Antonín dokonce na základě principu stroje na péra do bot sám vyvinul vlastní zařízení na výrobu popruhů, pomocí něhož bylo možno tkát až šest kusů najednou. Přestože v roce 1914 musel narukovat na celé čtyři roky na frontu, přečkala firma i díky mladšímu bratru Františkovi bez úhony 1. světovou válku. První ránu osudu přinesl až velký požár v roce 1928, ale i po něm se výroba nadále zdárně rozvíjela.
Antonín Mouka byl nejen úspěšným podnikatelem, ale také veřejně činným člověkem s mnoha zálibami. Byl milovníkem růží, nadšeným členem Sokola a velkým vyznavačem umění. Hrával ochotnické divadlo, působil v orchestru, zpíval v operách a s Václavem Majorem vytvořil populární dvojici komiků, která bavila obecenstvo o Silvestrech. V obecním zastupitelstvu byl po mnoho let velkou oporou starosty Aloise Řezáče, takže když ten v roce 1936 zemřel, vybrali si Tišnované za příští hlavu zdejší radnice právě jeho. Ve funkci působil sedm let, většinu z nich ve velmi těžkých časech, o post přišel až nařízením zemského prezídia, po němž vládu nad městem převzal protektorátní komisař Erich Binar.
V době Antonínova starostování už rodinnou firmu po návratu ze studií fakticky řídil jeho syn Jiří Mouka (1912–1968), který ji pak v roce 1940 plně převzal. V Kronice řemesel, obchodu, živností a výroby, kterou v roce 1942 vydala Obchodní a živnostenská komora v Brně, se o firmě mimo jiné psalo: „… firma postavila moderní železobetonovou tovární budovu a vybavila ji nejmodernějším zařízením, a to jak stroji výrobními, tak dopravními, zařízením osvětlovacím, vytápěním a větráním. Byly tu pořízeny moderně vybavené umývárny a šatny, jídelna pro dělníky vybavena pohodlím a rádiovým přijímačem. … Výrobky se těší dobré pověsti a rok od roku nabývají lepšího jména. Podnik je krásným důkazem, čeho lze docílit pracovitostí a zdatností spolupracovníků.“
Ani bombardování koncem 2. světové války firmu nepoložilo, po osvobození se počet zaměstnanců dokonce postupně rozrostl na plnou stovku. Jenže pak přišel pověstný Únor 1948 a pod komunistickým tlakem se tkalcovna popruhů a provazárna Antonín Mouka přece jen dostala na lopatky. Z prosperující a renomované soukromé firmy se po několika změnách názvu staly Závody S. K. Neumanna, ovšem mnohem horší než zánik značky byly osudy konkrétních lidí. 68letý Antonín Mouka neměl vůbec nárok na důchod, protože podle komunistů nikdy nepracoval, a vydělával si tedy i v pokročilém věku ve svém někdejším podniku jako kvalitář a odborný poradce síťování. Svůj těžký úděl nesl velmi statečně a nezlomen, což se bohužel nepodařilo jeho synovi Jiřímu, na kterého doba dopadla obzvláště krutě. V roce 1951 byl bez jakéhokoliv soudu odvlečen do tábora nucených prací, kde byl držen plných 18 měsíců. Vrátil se s podlomeným zdravím, prodělal několik infarktů a zemřel v pouhých 56 letech jako invalidní důchodce.
Břímě nesprávného třídního původu dlouhá léta nesl i další pokračovatel rodu MVDr. Jiří Mouka (*1942). Po maturitě na tišnovském gymnáziu se logicky nedostal na žádnou vysokou školu, takže se vyučil montérem a teprve po dvouleté vojenské službě se znovu – a se zdarem – pokusil v polovině šedesátých let probojovat na „veterinu“, kterou ukončil v roce 1970. Když se v roce 1992 vracela rodinná firma v restituci do původních rukou, měl plně rozběhnutou úspěšnou dráhu veterinárního lékaře a zaujímal prestižní vedoucí postavení s početným kolektivem podřízených pod sebou. Díky všem svým životním zkušenostem měl ovšem Jiří Mouka odvahu zavedenou kariéru opustit a vydat se úplně jiným směrem; podle podmínek tzv. velké privatizace obhájil zpracovaný privatizační projekt a vložil tak firmu zpět do rodinných rukou. Zatímco staré budovy a pozemek byly rodině vráceny, vše ostatní, tedy nové budovy, stroje, zásoby atd., muselo být od státu odkoupeno. Začalo velké dobrodružství – nový majitel působil v podnikání nejprve jako fyzická osoba, a přestože měl v úmyslu obnovit starou značku, tehdejší zákony to nedovolovaly. Svoji firmu tedy nejprve pojmenoval „Jiří Mouka-A.Mouka“ a teprve o pět let později vznikla dnešní společnost s ručením omezeným MOUKA TIŠNOV.
Postupem času si firma vlastním úsilím dokázala vydobýt na trhu významné postavení. V oblasti výroby popruhů pro armádu, pro práce ve výškách, horolezectví a outdoorové sporty se prosadila i na světovém trhu; svoje produkty, jichž je dnes již více než tisíc různých druhů, dodává přímo do třiceti zemí světa a prostřednictvím českých exportních společností navíc do mnoha dalších států. V roce 2014 firmu převzala dcera Jiřího Mouky Hana Brázdová, která ji společně se svým manželem v současnosti řídí. Je tak představitelkou již šesté generace Moukovy rodiny, která rozvíjí tradici začínající někdejší malou manufakturou založenou dávným předkem. I v jejích rukou firma nadále roste, o čemž svědčí právě vznikající nová výrobní hala.
MVDr. Jiří Mouka zdědil po svém otci lásku k myslivosti a po dědečkovi úctu k umění. O prvním koníčku svědčí desítky trofejí v jeho kanceláři, pocházející nejen z českých lesů, ale například i z Afriky nebo Ruska. Druhou zálibu proměnil v založení galerie, kterou symbolicky pojmenoval Diana (bohyně lovu) a umístil ji v areálu firmy. Byla otevřena 1. dubna 2006 a proběhlo v ní dodneška více než 40 výstav obrazů, fotografií a jiných výtvarných prací. Další z nich se uskuteční od 2. září, kdy se v 10 hodin otevře vernisáží výstava Pohledy na Tišnov, zorganizovaná k 25. výročí obnovení rodinné tradice.
Přejme tedy úspěšné tišnovské firmě, ať nadále naplňuje své heslo „Tradice-pestrost-kvalita“ a ať zůstane ještě dlouho onou „českou rodinnou firmou s tradicí, která vyrábí a dodává popruhy do celého světa“.
Václav Seyfert, redaktor TN
Antonín Mouka (1880–1964), bývalý starosta a úspěšný tišnovský podnikatel. Foto z archivu MVDr. Jiřího Mouky.