Ještě k nápisu na zdi kostela

Dlouho jsem zvažoval, zda vůbec poslat tento příspěvek, ale debata v posledních číslech TN kolem nápisu GOD IS TRANS ve mně nějak uvízla. Jako rybí kost…

Nechci tu obhajovat ničení cizího majetku sprejováním, takové jednání je jistě neakceptovatelné. Nebudu se ani pouštět na tenký led úvah o tom, co je a není umění, ač při své erudici a zkušenostech bych se snad i k tomu mohl odvážit. Chci jen nabídnout ještě jeden úhel pohledu, a sice ten psychosociální, nebo možná prostě jen lidský, který mi přišlo, že zde příliš nezazněl.

Lidé, kteří zanechávají tímto způsobem někde své nápisy, to někdy možná dělají ze zloby nebo nudy, ale často také ze zoufalství a velké vnitřní osamělosti. Je to jejich výkřik „jsem tady taky, všimněte si mě a přijměte mě prosím mezi sebe!“ Takový člověk žije ve světě, kde má pocit, že není skutečně viděn a přijímán, pořád je někde na okraji, protože je v něčem výrazně jiný než ostatní. Lidé s odlišnou sexuální orientací nebo identitou patří do této skupiny outsiderů právě tak jako lidé bez domova a další sociálně vyloučení (ty také často nevidíme nebo vidět nechceme). Materiálně třeba ne, ale emocionálně ano – tím, jak svůj úděl prožívají. Nepřijímá je společnost (tolerance a zdvořilý respekt ještě neznamenají opravdové přijetí) a na rozdíl od některých jiných „neviditelných“ je nepřijímá ani církev, jsou tedy opuštěni hned dvakrát.

S takovým odmítáním se žije velmi těžko, zvlášť když člověk ví, že je to na doživotí – každá lidská bytost touží po blízkosti a chce být milována, k tomu není nutné být muž, žena ani preferovat opačné pohlaví. Je smutným paradoxem, že právě křesťanská církev, která chce stavět na lásce k bližnímu, často tvrdě odhaluje svou necitelnost v tom, že ne každý je pro ni dostatečně „bližní“ a ne pro všechny chce sama být matkou, skutečným útočištěm a domovem. Možná i na toto pokrytectví chtěl upozornit nešťastný výkřik na zdi kostela.

Takže prosím: než se příště bude kdokoli pouštět do poučných příspěvků, zkusme se raději nejprve zamyslet nad tím, proč vlastně takový výkřik vůbec musel zaznít. Z jaké bolesti na dně něčí duše vytryskl? Z jaké bolesti, před kterou společnost zavírá oči (a církev je jí v tom dosud – želbohu – příkladem)?

Odstranit nápis na zdi není tak těžké. Ale kdo dokáže smazat trápení takového člověka? Pohladit jej v jeho osamělosti, vzít za ruku? Možná jenom Bůh… Spíše než sáhodlouze moralizovat je možná užitečnější snažit se vším svým konáním k němu otevírat cestu. Přejme si, ať se nám všem v čase adventním a vánočním daří nacházet v sobě novou lásku – pro všechny, kdo „leží kdesi na slámě“ – a s ní pak odvážně vykročit vstříc novému roku.

Jiří Lněnička