Moderní dějiny na tišnovském gymnáziu

V jednom z nedávných vydání Tišnovských novin uveřejnily kolegyně dějepisářky ze Základní školy Tišnov, nám. 28. října, brilantní článek, kterak se dovedou popasovat s problematikou výuky moderních dějin (TN 01/2020, s. 14).  Abych v mnohém neopakoval již řečené, dovolím si na několika řádcích doplnit, jakými aktivitami se v dané oblasti kromě standardní výuky aktuálně zabýváme na gymnáziu.

Jak je dobře známo, naše škola v tomto roce slaví sté výročí existence. K takovým příležitostem jsou obvykle  připravovány nejrůznější historické exkurzy, v nichž podstatnou roli hrají významné osobnosti z řad vyučujících i studentů. Mezi ně bezpochyby náleží František Pařil. Narozen ve Vidoníně počátkem roku 1911, vystudoval tišnovské gymnázium a katolickou teologii, načež byl roku 1937 vysvěcen na kněze. Coby kaplan a administrátor působil v několika moravských farnostech, až se mu osudným stal pobyt v Horním Újezdě. V souvislosti s tzv. babickými událostmi, kdy došlo při jednání MNV k dosud ne zcela vyjasněnému zastřelení tří komunistických funkcionářů, byl jedním z několika zatčených kněží, z nichž tři byli v roce 1951 po vykonstruovaném soudním procesu popraveni. Jednalo se o Jana Bulu, Václava Drbolu a právě Františka Pařila, jehož jméno leckdy zůstává za prvními dvěma poněkud skryto. Důsledkem toho je mj. skutečnost, že Bula s Drbolou na rozdíl od Pařila již procházejí procesem beatifikace, což je nejčastěji vysvětlováno nejistotou, zda Pařil zemřel doložitelně pro svoji víru, jak je tomu v prvních dvou případech. Je zde ovšem dlužno dodat, že Pařil je z mnoha důvodů širší veřejnosti, prostě řečeno, méně znám.

Proto jsem neváhal, když mi jednoho podzimního večera zavolal pan Miroslav Kasáček, zakladatel Občanského sdružení Paměť, člověk komunistickým režimem perzekvovaný a v současnosti společně s Luďkem Navarou autor mnoha popularizačně orientovaných publikací na tato témata, s nabídkou zpracovat se studenty život a smrt Františka Pařila mj. jako příspěvek k výročí školy. Projekt byl určen pro dějepisný seminář ve třetím ročníku, do jehož obsahu patří vedle jiných právě i téma zpracování odborného textu. Studenti byli rozděleni do několika pracovních skupin v čele s vedoucími a bylo jim rozděleno k prostudování nemalé množství již existující literatury i archivních pramenů. Po zachycení veškerých informací týkajících se Františka Pařila a událostí s jeho osobou souvisejících budou nyní zaměření týmů a získané informace přerozděleny tak, aby každý zpracoval konkrétní část jeho života, resp. zasadil jej do obecnějšího kontextu dějin, a to zejména přelomu čtyřicátých a padesátých let.  Přestože se jedná o činnost časově i duševně velmi náročnou, studenti se projektu ujali s velkým elánem a zaujetím. Věřím proto, že výsledky jejich práce – menší brožovaná publikace a soustava panelů k výstavě včetně fotografií – splní očekávání a přispějí k lepšímu obeznámení s životem jednoho z našich výrazných absolventů.

Naše bádání o Františku Pařilovi se následně stalo jedním z témat setkání učitelů dějepisu ze základních a středních škol Tišnovska, které proběhlo jako součást aktivit MAP na našem gymnáziu v březnu tohoto roku. Již zmíněný novinář a spisovatel Luděk Navara seznámil přítomné s činností Občanského sdružení Paměť a nabídl nemalé množství způsobů, jak školy mohou jeho podněty využívat při výuce. Jedná se ve smyslu výše nastíněného projektu zejména o sondáže do životů konkrétních lidí zasažených nedemokratickými režimy, což je podpořeno velkým množstvím vydaných publikací, výstav, návštěv historických míst apod. V další části setkání se mezi zúčastněnými učiteli rozběhla velmi zajímavá a místy i ostrá diskuse na téma problémů, které výuku moderních dějin nejrůznějším způsobem omezují a komplikují. Takové debaty považuji za zcela zásadní, neboť z nich může vzejít mnoho vzájemné inspirace a též efektivnější koordinace výuky mezi základními a středními školami. Je však zapotřebí, aby nastolená témata byla diskutována i při dalších příležitostech a aby na tomto základě bylo možné promlouvat do připravovaných změn, kterými má v dohledné době projít Rámcový vzdělávací program a s ním celé dosavadní nastavení a množství učiva ve školách.

Přes různé aktivity, které lze v oblasti moderních dějin učinit, je však nezbytné dodat, že pouhé primární zaměření se na tuto časovou periodu, do značné míry z důvodu splnění momentální společenské poptávky, nestačí. Nejdůležitějším úkolem dějepisáře není toliko předat základní informace o nedávných dějinách, naučit znát důležitá výročí (jichž se tak rády chytají různé průzkumy, obzvláště blíží-li se zvýšení platů ve školství) či seznámit s dílčími příběhy konkrétních lidí. Toto vše má smysl, je-li začleněno do širšího rámce vývoje lidstva od samotných počátků. Jednotlivé epochy nelze od sebe oddělit ani „zatemnit“, když se někomu nelíbí nebo se zdají na první pohled zbytečné. V každé z nich žili lidé a vždy došlo k nějakému společenskému posunu, jehož výsledkem je dnešní svět. A právě to by měl absolvent dějepisného vzdělávání vnímat především. Nejdůležitější část moderních dějin jej totiž nikdo nenaučí. Jsou to ty dějiny, které teprve sám zažije. Bude-li mít v hlavě sice přehlednou, přesto jen snůšku dílčích informací o událostech posledních let, těžko dovede své přítomnosti porozumět. Teprve tehdy, až bude chápat svoji současnost jako součást a prozatímní vyvrcholení celospolečenského vývoje, má šanci rozpoznat v ní důležité dějinné trajektorie a interpretovat, byť jistě ne vždy přesně, události, jejichž svědkem se stává on sám. To je pak základním předpokladem jeho cesty k plnohodnotnému občanství.

Jiří Urbánek