O pustnoucí přírodě

Člověk je tvor nostalgický. S postupujícím věkem si rád připomíná kladné vzpomínky z dětství a pozitivní zážitky z mládí. A také se vrací na místa s těmito vzpomínkami či zážitky spjatými. Někdy z té čiré nostalgie, jindy proto, aby ta místa ukázal svým dětem stejně, jako jej tam vzali jeho rodiče, když byl ve věku svých dětí. Nebo proto, aby si srovnal, jak se za ten čas, co tu nebyl, zdejší svět (ne)změnil.

Také se rád vracím na místa, která jsem v dětství a mládí navštívil. A protože jsem za svůj život vystřídal řadu bydlišť a regionů, jsou to návraty často i po několika desítkách let. S Tišnovskem mne seznámil především můj táta na nesčíslných výletech a v jeho stopách jsem s objevováním tohoto regionu pokračoval i s partou kamarádů. Protože se to vše odehrálo během 80. let minulého století, návrat na řadu zdejších míst mi dnes poskytuje srovnání jejich stavu po více jak 30 až 40 letech.

Jak už jsem se okrajově zmínil v minulém vydání Turistických novin 02/21, zaráží mne v naší rozvíjející se a relativně velmi ekonomicky výkonné společnosti slabá pozornost a péče, kterou věnujeme „volné přírodě“. Jako by často svět naší pozornosti končil u našeho plotu či cedule s názvem vesnice, zatímco objekty v extravilánu zůstávaly již mimo horizont bližších zájmů. Vyčleněny pro divokou zvěř, turisty a majitele polností a lesů, kde se tak nějak automaticky předpokládá, že se o to „někdo“ stará.

Opakovaně se setkávám se stejnou situací: jdete po cestě, kterou znáte či tu očividně vedla, a zčista jasna se prodíráte mlázím, přelézáte letité vývraty nebo skončíte v ostružinové a kopřivové buřině. Zvykové právo veřejné přístupnosti a prostupnosti krajiny (zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.) i na volný vstup do lesa a povinnost chránit jej i jeho návštěvníky před nebezpečím (lesní zákon č. 289/1995 Sb.) pláčí. Co se to s naší krajinou děje? A kde zůstala praktická péče o ni? Jen u velkohubé hrdosti na její krásu, u které se od stolu ruce neušpiní a koruna nevyhodí?

Naše krajina očividně pustne, a vůbec nejde o kůrovcovou kalamitu. Opakuje se údiv britského cestovatele Nicholase Cranea, který v 90. letech na své cestě horami Evropy navštívil Slovensko. Byl fascinován na Západě neznámou perfektní sítí značených tras pro turisty, ale rozčarován zjištěním, že na takto skvěle udržovaných cestách nikoho nepotkává. Až narazil na letní piknik na chatě bratislavských lékařů, kteří s povzdechem vysvětlili: „Všichni pilně pracují. Snaží se vydělávat. Už nemáme volné večery ani víkendy. Jen práci.“ I já jsem se v polovině 90. let setkal s pustnoucími turistickými trasami v maďarském pohoří Mátra. Že se za pár let takto mění i naše turisty oblíbené cesty, se mi nelíbí.

Ano, s dobou se mění naše zvyky, zájmy i trendy. Pěšáky vystřídali cyklisté, turistiku důraz na sport. Máme jiná očekávání, cíle a důvody, zvyk na jiný komfort. V krajině už hledáme jen konkrétní body, cíle. Slogan „o cestě jako cíli“ ztratil švuňk. Myslím ale, že nejvíc náš vztah ke krajině a přírodě poznamenala doba, kdy je vlastnické právo ke každému pozemku až hypertrofovaně zdůrazňováno i hájeno. Což v nás jako návštěvnících vyvolává sebeobranný postoj: v pozitivním („tady nemůžu nic dělat, to přece někomu patří“) i negativním („je to věc majitele, co bych se o to staral“) směru. A pak v krajině, rozdrobené na malé soukromé kousky a „spravované“ propletenou byrokracií státní moci všech úrovní a odborů, zájem jednotlivce nemá valnou váhu.

Významnou roli v péči o prostupnost krajiny a údržbu jejích cest hráli kluby turistů. Ale ani zde se nemohu zbavit dojmu, že svou roli už omezily jen na občasnou údržbu desítky let stejného značení a rezignovaly na jakýkoliv další rozvoj nebo iniciativu. Obce, omezené svými rozpočty, se topí v řešení starých zátěží a nutných investic pro život svých občanů a na nějakou péči o širší krajinu, byť je v jejich majetku, jim nezbývá finanční ani časový prostor. Pro krajskou samosprávu jsou lokální detaily pod rozlišovací schopnosti a Agentura ochrany přírody a krajiny má svá zájmová území. A občanské iniciativy zpravidla svou akci začínají s nataženou rukou směrem k dotačním titulům nebo oněm obcím se slovy „my to uděláme…, když to zaplatíte“.

Ne, nemyslím si, že je to tragické. Jenom bychom měli opustit onen dojem, že když mluvíme o přírodě a krajině, někdo „se o to stará“. V detailech se o to často nestará nikdo. A tak bych řekl, že pomoci může každý. Někdy je to otázka vzít do ruky křovinořez a pročistit cestu, jindy ošetřit místní kříž, i když mi nepatří. Vyčistit na jaře studánku a vydláždit k ní cestu. Chránit si v obci „rodinné stříbro“ – památný strom, ruinu hradu, potok, tůňku, rybník, mokřad. Znát ta místa a upravit jejich okolí. Udržovat k nim cestu. Napsat o nich na web obce nebo zde umístit tabuli. A udělat to nezištně. Čím více půjdeme sami příkladem ostatním, zejména svým dětem, tím více bude naše krajina vypadat jako domov udržovaný těmi, kdo si ho váží. Rád bych zase navštívil místa malebného Tišnovska upravená, a nikoliv opuštěná. Nenechávejme přírodu pustnout. Zvířata ji za nás udržovat nebudou.

Vladimír Vecheta