Utajená houslová virtuoska

Koncem letošních prázdnin jsem se
víceméně náhodně nachomýtl k jednomu
zajímavému pátrání, o němž mne
informoval nedávný tišnovský občan,
houslista a jazzový věrozvěst Jan Dalecký.
Přeposlal mi dopis od svého přítele
a houslového kolegy Pavla Fajtla, který
mu v něm sděloval:
„K mým koníčkům patří již od studií
na konzervatoři návštěva antikvariátů
a už jsem narazil na hodně všelijakých
zajímavostí. Před lety jsem v jednom
brněnském antikvariátě objevil dvě větší
kabinetní fotografie hezké houslistky
z roku 1909, podepsané Žofie Spohrová
z městečka Tišnova (40 km SZ
od Brna). Po čase v jiném obchodě jsem
koupil její dokumenty (!), z nichž vyplynulo,
že studovala v Praze (1906–11)
u profesora Rudolfa Reissiga a pak
ve Vídni na Mistrovské škole c. k. akademie
u profesora Otakara Ševčíka!
Tak jsem hledal v literatuře, ale našel
jsem pouze zmínku v seznamech Ševčíkových
žáků, které sepsal profesor
Norbert Kubát (už tenkrát o ní nevěděl
přesnější informace) – je tam pouze
jméno Spohr a rok 1912, místo žákova
původu neví! U Ševčíka nemohl studovat kdekdo a vadilo
mně, že se o ní nemohu dovědět víc, a tak jsem si udělal svoji
teorii, že ve Vídni potkala výhodnou partii a dobře se vdala.
Po několika letech se mně dostala do rukou kniha Předklášteří
a Tišnov na dobových fotografiích (Zacpal, Lacina,
Smékal, Tišnov 2008). Jaké bylo pro mě příjemné překvapení,
když jsem v předmluvě četl od Jana Laciny: Nad náhonem stávala
i prostá chalupa rodiny Spohrovy s krásnou dřevěnou pavlačí
nad hladinou. Vybavuje se mi, jak paní Žofie Spohrová (říkali
jsme jí Špórka), houslová virtuózka s nápadným uměleckým baretem,
pobíhala dům od domu, aby rozprodala vstupenky na svůj
koncert. Jednou jsem se ze zvědavosti podíval klíčovou dírkou.
V rozlehlém sále sokolovny byla sama se svými houslemi. Takže
žádná bohatá partie ve Vídni se nekonala, ale asi těžký život
v Tišnově spojený s nepochopením u svých sousedů. V knize
jsou i dvě fotografie jejího domku!“
Ve vzpomínaných dokumentech Žofie Spohrové je například
dobrozdání profesora Reissiga ze dne 31. října 1923, v němž
se píše: „Slečna Žofie Spohrová z Tišnova na Mor. učila se u mne
hře na housle od r. 1906 do r. 1911. Obdařena vynikajícím nadáním
hudebním vyznamenala se takovou horlivostí a pílí, že výborně
ovládla látku pěti ročníků konservatoře a byla po ukončení studií
u mne přijata do kursu mistra Ot. Ševčíka ve Vídni. Mohu slečnu
Spohrovou jako výbornou solistku a jako učitelku hry na housle co
nejlépe doporučiti.“
Když jsem si zkusil zadat jméno Žofie
Spohrová do internetového vyhledávače,
zaznamenal jsem jen dva „úlovky“ – jeden
byl profesní, druhý paradoxně nikoliv.
V tom prvním se nacházela recenze
českého hudebního pedagoga Graciana
Černušáka, který v Lidových novinách
ze dne 8. dubna 1919 psal o houslovém
koncertu tišnovské umělkyně takto:
„Slečna Žofie Spohrová, žačka Reissigova
a potom Ševčíkova, položila si ve svém
samostatném koncertě úkoly, jichž mohou
se beztrestně odvážiti jenom houslisté prvotřídní.
Slečna Spohrová nemá ještě zatím
vlastností, jež takový úkol předpokládá,
a její odvaha byla v některém ohledu jistě
nekritickým sebepřeceňováním. Její ton je
sice mužný, neženský, někdy až v drsnost
zabíhající, ale její technika nestačí dosud
na věci takového rázu jako proslulé Paganiniho
Variace na anglickou hymnu, její
dosud naučená těžkopádnost prozrazuje
zřejmou námahu, přednes pak je neurovnaný,
nezralý. Poměrně nejlépe a se slušným
úspěchem podařily se jí proto jenom věci
nekladoucí velkých požadavků technických
(Rubinstein, Smetana). Bude úkolem dalšího
svědomitého studia výkon více ukáznit,
techniku uvolnit a přivést k platnosti to, co v její hře je slibného:
mladistvý temperament a nadšení.“
Druhý úryvek není pro změnu vůbec o hudbě – pochází z pět
let starých Tišnovských novin, a to z článku Karla Krejčího
„Jak se kdysi vařilo“. Píše se v něm: „Nejstarší, co pamatuji, byl
,traifus’(Dreifus – třínožka). Byl to železný kruh se třemi nožičkami,
do kterého se usadil baňatý litinový hrnec, pod kterým se topilo.
… Viděl jsem takové vaření i v Tišnově koncem čtyřicátých let
minulého století. Na trojnožce vařila na studeném sporáku nuzně
žijící mistryně ve hře na housle Žofie Spohrová. Bydlela v domku
u závor, který byl zbourán stejně jako sousední ,Benátky’ při využití
koryta ,struhy’ (mlýnského náhonu) pro uložení kanalizačního
potrubí počátkem sedmdesátých let. Říkalo se také, že se věnuje
okultizmu, taková skupina prý byla i ve Vísce. Tehdy se to tajilo
a snad to bylo i trestné.“
Zkoušel jsem na tohle téma naťuknout i svého spolužáka, ředitele
Podhoráckého muzea PhDr. Josefa Zacpala. Prozatím mi
v rychlosti odpověděl: „O Žofince povědomí mám, ale tady v muzeu
k ní asi nic nemáme…“
Nepochybuji o tom, že pan Pavel Fajtl ve věci dále pátrá, doufám,
že se ještě něco najde i v dalších archivech, a troufnu si
tedy odhadnout, že o utajené houslové virtuosce Žofii Spohrové
nepíšeme naposledy.

Václav Seyfert

Foto: Žofie Spohrová na snímku významného
tišnovského fotografa Norberta Pokorného
z roku 1909. Fotografie pochází z osobního
archivu pana Pavla Fajtla.