Absolvovaly jsme jogínské poutě ku cti a chvále naší země

Před třemi lety zahájila skupina Jógy v pohybu z Tišnova tradici jogínských poutí. Jóga nás po celý rok vede k posílení těla, uvolnění mysli a stresu a k nalézání vnitřní rovnováhy. Letní pouť je jakýmsi vyvrcholením – každý den si dopřáváme ranní rozcvičení a naladění a po celodenní chůzi zase relaxaci a uvolnění. Jogínskou poutí jsme vykročily ze Slunečního sálu do krajiny se sluncem nad hlavou, k významné energii míst a k jejich historii. A vracíme se tak k chůzi – přirozené léčitelce našich civilizovaných a uspěchaných životů každodenně vázaných na dopravní i jiné komunikační prostředky.

Je známo, že záměr je důležitým prvkem procesu. To platí i pro naše putování, každé místo na trasách bylo posvěceno vztahem k našemu cíli. První pouť v roce 2016 jsme nazvaly Po stopách rodu Přemyslovců a vedla nás ze Znojma na Křemešník u Pelhřimova, věnovaly jsme ji sedmistým narozeninám našeho nejoblíbenějšího panovníka Karla IV. Zahájily jsme ji u rotundy sv. Kateřiny, jejíž výmalbou se Karel inspiroval při tvorbě tzv. schodišťového cyklu na Karlštejně. Ve Znojmě ho oslovily výjevy ze života rodu Přemyslovců a jejich předchůdců vinoucí se až k fresce, která znázorňuje význam Velké Moravy pro vznik budoucího státního útvaru zemí Koruny české. Také zde položil se svou první manželkou Blankou základní kámen chrámu sv. Václava, který je i nyní hrdou dominantou města. Z dalších přemyslovských zastavení je třeba vzpomenout Jemnici s románsko-gotickým kostelem sv. Víta; dnes toto kouzelné místo chrání stinný lipový háj, kde jsme, jako na mnohých místech, cvičily i meditovaly.  Pokračovaly jsme dále cestou osázenou drahokamy – prvním z nich byl klášter v Kostelním Vydří s přírodně laděnou křížovou cestou tvořenou menhiry, kaple sv. Karla Boromejského nad Telčí, svatá Kateřina u Počátek se svými léčivými prameny a poutní místo na Křemešníku na závěr. Z přírodních útvarů nás oslovil kamenný kruh vybudovaný ze 34 kamenů na nádherném místě, mnohé kapličky, menhiry a svatyňky nacházející se v lesích, podél cest nebo ve vsích. Naše prožitky obohacené fotografiemi jsme v srpnu 2016 převedly do plakátové podoby a staly se součástí přemyslovské výstavy, kterou otevírala v Műllerově domě Hana Blochová svým zpěvem chorálů z doby Karla IV.

Druhou pouť v roce 2017 jsme započaly na Hostýně s cílem doputovat k prameni řeky Moravy, symbolicky k pramenům naší moravské duše, která se jako řeka vine celou zemí. Prošly jsme Moravskou bránou u Lipníku a cestou přes Svatý Kopeček u Olomouce se vnořily do jižní oblasti sudetského území. Každým dnem jsme se blížily k pohoří na obzoru, k Jeseníkům. Sestupem z vrcholů Pradědu, Červené hory a Vozky do údolí říčky Branné tehdy naše pouť skončila, aby zde mohla pokračovat letos.

Letošní třetí ročník jsme zasvětily vznešenému cíli, který ladil se stoletým výročím vzniku Československa: vyletět na křídlech orlice k národnímu sebevědomí. Orlicí byla opět ta moravská a slezská jako jeden ze symbolů naší státnosti a společnice Lva, a nově řeka Orlice, která nás propojila i geograficky s českou zemí. Vyšplhaly jsme na vrchol Králického Sněžníku, kde řeka Morava pramení a teče vstříc hornatinám i nížinám naší krásné země až k Černému moři. Poté jsme se přes Horu Matky Boží u Králík vznesly k toku Divoké Orlice, která nás přivítala vznešeností zemské brány na úpatí Orlických hor. Zde jsme pocítily symbolickou i faktickou sílu ducha českého národa a procházely po hřebenech kolem pozůstatků silného opevnění z období před 2. světovou válkou a sbíraly podněty k zamyšlení v souvislosti s národním probuzením, které zde zrodilo silné buditele, a které vedlo naši zem k hrdému postoji v těžkých chvílích.

Připomněly jsme si hlavně Aloise Jiráska v jeho rodném městě i chaloupce, který za podmínek, námi dnes pociťovanými jako nemožně nepohodlné, vyrostl v muže, který se stal důležitým mostem mezi staršími buditeli a osobností, která probuzení zdárně dovršila, Tomášem G. Masarykem.

A napadala nás otázka: Kde na této cestě stojíme dnes? Odpovědí by mohl být příklad Neratova, místa v pohraničí, kterým se přehnalo mnohé. Hudbou, která zde libě zněla našim srdcím skrze krásu místa i činy lidí, místa, kde se spojil duch s hmotou, byla dobrá myšlenka, která se tu stala skutečností: opravili rozbořený chrám a proměnili ho v nadčasové místo, z přilehlých budov vybudovali zázemí pro handicapované, kteří se svou prací zapojují do provozu poutního místa i života celé malé obce, která funguje i jako turistické zastavení. Našly jsme zde kuchyň s jídelnou, samoobslužné zahradnictví, nově vysázený sad jabloní a hrušní z lokálních odrůd, pivovar s vlastním ležákem a pana faráře, který po mši sedne za volant bagru a pokračuje ve svých odvážných a skvělých plánech. Kráčely jsme potom tkanivem příjemných cest, na kterých nás čekalo i příjemné ubytování v horských chatách – na Šerlichu v Masarykově chatě postavené architektem Bohuslavem Fuchsem a na Dobrošově v Jiráskově chatě postavené architektem Dušanem Jurkovičem. Z Dobrošova nás naše křídla přenesla do oblasti Broumovských stěn, která nám učarovala přírodní krásou a rozlehlostí, v jejímž výběžku trůní broumovský klášter, kde jsme v ubytovně našly útulek na dvě noci a zakončily pouť osmnácti českých královen. To že jste ještě neslyšeli? Ano, putovaly jsme jako královny české a poučily se z jejich životů, užily si s nimi i dosti legrace. Tím, že jsme si připomněly statečné, moudré a mateřsky i vladařsky obdařené panovnice české, jsme myslím přispěly vědomě k povznesení svého vlastního sebe-vědomí, které je tak podstatné k podpoře národního cítění v době, kdy se ideály tak obtížně ztotožňují s konkrétními osobami ve veřejném prostoru.

Jana Koudelová

Ilustrační foto