O předškolním vzdělávání s Janou Konečnou

O předškolním vzdělávání s Janou Konečnou

O předškolním vzdělávání s Janou Konečnou

Jana Konečná je ředitelkou Mateřské školy Sluníčko v Tišnově již 5 let. Pochází z malé vesnice Borovník a od 18 let žije v Tišnově. Po ukončení Střední pedagogické školy v Boskovicích nastoupila jako učitelka v roce 1980 do MŠ v Tišnově Na Rybníčku (současné Sluníčko). Ve volném čase se zabývá zahrádkou, ráda čte a zajímá se o historii. Práci v Mateřské škole nebere jen jako povolání, ale jako celoživotní poslání.

 

Je něco, v čem se tišnovské školky liší, v čem jsou výjimečné?

 

Podle mého názoru mají všechny mateřské školy při svém startu možnost být výjimečné. Někdy se to zdaří více někdy méně, což záleží hlavně na zaměstnancích, jejich zájmu, osobním přístupu a pracovním nasazení. Sluníčko je mateřskou školou, která pracuje podle alternativního programu pro předškolní vzdělávání. Zařazením do sítě mateřských škol podporujících zdraví jsme získali množství informací o moderních trendech vzdělávání a hlavně možnost využívat moderní metody a nástroje, které alternativní program poskytuje. Jako nejdůležitější vidím propracovanou diagnostiku všech dětí, bez které by nebyl možný důsledně individuální přístup při rozvoji všech stránek jejich osobnosti. To vše by však nebylo možné realizovat a naše škola by nebyla taková jaká je, nebýt všech obětavých zaměstnanců, kteří ve školce pracovali nebo pracují. Kvalitu vzdělávání ve Sluníčku velice kladně hodnotila dubnová kontrola České státní inspekce, jejíž zprávu jsme zveřejnili na internetových stránkách naší školy.

 

Jako ředitelka školy máte stále i částečný učitelský úvazek. Je vůbec možné skloubit práci manažerskou a výchovnou?

Říká se, když se chce, všechno jde… a tak to jít musí, i když je to někdy velmi náročné, hlavně časově. MŠ musí plnit všechny normy stanovené školskou i další legislativou. Ve své funkci ředitelky zodpovídám za úroveň vzdělávání, školní vzdělávací program, za zaměstnance, finance, bezpečnost, opravy, vybavení školy… Přesto, že mám zkrácený úvazek při práci s dětmi ve třídě, musím se podílet i na běžném chodu třídy, tvorbě třídní dokumentace, spolupracovat s rodiči apod. Zvládnout se to dá, ale často na úkor volného času.

Předškolní vzdělávání je určitě důležitá část života dětí, přesto se stále vyvíjí. Velkou změnou je v poslední době i tzv. inkluze, tedy rovný přístup ke vzdělávání pro všechny. Máte s ní již nějaké zkušenosti?

Inkluze pro mne a naši školu není žádná novinka. Změna pro mne byla pouze ve větší administrativní náročnosti, která je v současné době s integrací dětí se speciálními vzdělávacími potřebami spojená. V minulých letech jsme přijímali a „integrovali“ děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami (tělesné postižení, mentální postižení, autismus, vývojové poruchy chování, řeči a podobně). V loňském školním roce jsme integrovali čtyři děti, od září budeme mít tři. Tyto děti nejsou jiné než ostatní, pouze neměly tolik štěstí a narodily se s nějakým problémem. Připravujeme pro ně podmínky ve třídách tak, aby měly možnost začlenit se mezi vrstevníky, účastnit se dění ve škole, vzdělávat se stejně jako ostatní děti. Získávají tak základ pro snadnější vstup do běžné základní školy. Úkol to není jednoduchý, klade vysoké nároky na práci pedagogů i dalších zaměstnanců školy.

Město nyní vážně zvažuje i posílení kapacity mateřských škol ve městě. Podporujete tento záměr, resp. přinese Vám něco pozitivního?

Tento záměr nejen že podporuji, ale velice jej vítám. Navýšení počtu míst v předškolních zařízeních ve městě by nám umožnilo snížit počty dětí ve třídách. Při počtu 28 dětí ve třídě je práce pedagoga velice náročná vyčerpávající. Snížením počtu nejméně o 3-4 děti by se učitelky mohly dětem věnovat ve větším klidu a dětem by bylo v menším kolektivu určitě příjemněji.

Jak se osobně díváte na to, že školky budou muset již za dva roky přijímat všechny děti ve věku od dvou let? Jsou na to školky a pedagogové připraveni?

Podle mého názoru a dlouholeté zkušenosti, dvouleté děti patří k mámě a ne do kolektivu. V útlém dětství se vytváří základy osobnosti dítěte pro celý jeho život a rodina je tím nejpřirozenějším prostředím, kde se dítě obklopené láskou a péčí svých nejbližších může přirozeně rozvíjet. Nikdy v historii našeho státu neměly matky tak vynikající podmínky pro péči o své děti jako nyní. Ani v okolních vyspělých státech nemají možnost čerpat obdobně dlouhou rodičovskou dovolenou jako je tomu u nás. Chápu, že může nastat situace, kdy se rodina (případně samoživitelka) dostane do situace, kdy z existenčních důvodů musí matka do práce nastoupit a dítě do kolektivu umístit. To by se však mělo dít jen ojediněle, ne nárokově a pravidelně u všech dětí. K další části otázky“ zda jsou školy připravené“? Myslím, že zcela ne, ale máme ještě 2 roky čas. Do té doby, pokud to bude nutné a nezmění-li se legislativa, určitě zvládneme školu pro děti připravit co nejlépe, včetně prostředí, stravování, hygienických podmínek i proškolení pedagogů pro práci s dvouletými dětmi. To vše bude náročné nejen po stránce organizační, ale i po stránce finančního zajištění ze strany zřizovatele.

Jak je pro vás důležitá spolupráce a komunikace s rodiči? Je zde za řekněme posledních 20 let pozorovatelný nějaký trend?

Vzájemná důvěra, spolupráce a komunikace s rodiči tvoří základ kvalitní školy. Předškolní vzdělávání má doplňovat rodinnou výchovu, proto požadavky na dítě by měly být na obou stranách podobné – pro dítě by měla platit obdobná pravidla v MŠ i doma. To se nestane, pokud rodina se školou nespolupracuje. Jak se měnila společnost, měnil se i přístup rodičů k dětem a škole. Jak jsem mohla pozorovat, většina dětí má velice dobré zázemí, rodiče se zajímají o jejich projevy, schopnosti, úroveň jejich rozvoje. Častěji než dříve se však stává, že si s dětmi nevědí rady, děti je neposlouchají, odmlouvají a rodiče jsou bezradní a negativní projevy dětí omlouvají, chybu hledají jinde, mimo vlastní výchovu. Naštěstí takové rodiny jsou výjimkou, komunikace a spolupráce s drtivou většinou rodičů je oboustranně vstřícná, prospěšná hlavně dětem.

Roman Skřepek

Foto: vlastní archiv J. Konečné

Další článek:
Předchozí článek: